Zdravím všechny. Kdyby někdo z Vás měl chuť, náladu a čas, nechť si stáhne klienta SMITE games a sejdeme se ve hře kde si můžete zahrát za bohy a bohyně. Najdete mě po nickem HolyVirgin :-)

středa 1. června 2016

Šéfová

"Roberte?"
"Ano obludo?" ozval jsem se své drahé polovičce z obýváku od počítače.
"Hele, asi nebudeš mít radost, ale přijede Aneta." 
"A proč bych neměl mít radost? Si pokecáte a já budu mít klid na hry." dodal jsem poměrně nadšeně. Tyhle dvě se málo kdy potkají a když jo, tak mě stejně nepotřebují.
"Tak když to vidíš takhle." dodala uklidněně.
Stejně za mnou po chvilce přišla a přerušila mě, aby si se mnou promluvila.
"Roby, vím, že máš na to svůj názor, ale necháš si to pro sebe." začala vážně ačkoliv jsem netušil o čem se baví a dal jsem jí to najevo svým nechápavým výrazem.
"Anet je zase v tom a opět se na ní ten chlap vykašlal. Prosím, nic jí neříkej o dětech a o tom, jak je hloupá jako při tom prvním dítěti." narazila na moji kdysi blbou poznámku, která přišla postupem času blbá i mě.
"Neboj Val, budu hodný a ani nepípnu. Slibuju." a myslel jsem to upřímně. Už to je sedm let a rozhodně jsem trochu zmoudřel.
Aneta dorazila dvě hodiny po našem rozhovoru a po dlouhým vítání těch dvou dorazila do obýváku, kde jsem se s ní pozdravil.
"Teda Roberte, z tebe je pořádný chlap konečně." pochválila mě, což mě zaskočilo.
"Ahoj Anet. Dík za lichotku, ale jsem pořád stejný, možná trochu sportovnější. To víš, Val se dala na běhání tak se nechci nechat zahambit." zamachroval jsem trošičku.
"No jo. Taky bych běhala, ale jaksi to zase nebude aktuální." a pohladila se po břiše. Nebylo velký, ale i trouba by poznal, že je těhotná.
"Jo jo, slyšel jsem. Tak se posaďte a já vám udělám kafe zatím." snažil jsem se vymanit od tohoto tématu kvůli kterému jsme si spolu řekli nehezký věci.
Nachystal jsem tedy kafe, našel k němu ještě nějaký sušenky a odnesl jsem ho do obýváku.
"Si představ, že Anet teď šéfuje velký firmě na výrobu kancelářskýho vybavení." Spustila na mě Val nadšeně.
"Gratuluji." blahopřál jsem na Anetinu adresu.
"Díky. Akorát to mám teď na prd, když jsem zase v tom." posteskla si.
"No jo no, to je daň za děti." utrousil jsem uštěpačnou poznámku.
"Roby, to není vhodný." napomenula mě Val.
"Nech ho, má pravdu, tentokrát to bylo nepromyšlený. Ale nelituju." utišila situaci Anet.
"A co teď budeš dělat. Vrátíš se k prvnímu?" zeptala se jí Val.
"To nejde. Sice se stará o Radku, ale už má svojí rodinu a nechci se mu do ní montovat." posteskla si.
"A jak se daří Radce." zeptal jsem se jí na její první dceru.
"Jo ta se má dobře. Ale neřešme jenom mě. Co vy dva, kdy vy do toho praštíte. Val znám dlouho a vím, že se občas bavila o prckovi." začala zase s tím, kde jsme naposledy skončili. Val se hned na mě podívala a vrtěla hlavou abych si nechal svoje názory pro sebe.
"No, teď to ještě musí počkat. Rozjíždím pokus o podnikání přes internet a Val má dobrou práci u zvířat, tak teď děti musí počkat." dodal jsem oblikokou, ale k tématu.
Val jenom pokývala hlavou.
"Já vás nechápu, jste v ideálním věku, peníze máte, dům máte tak v čem je problém?" držela se tématu zuby nehty čímž mě začínala dostávat do obrátek.
"Anet. Já vím, že to zní blbě, ale podle mě jsou děti brzdou v rozvoji. Jsme mladí a ještě si chceme užít svobodného života, než se člověk upíše dětem. Vždyť to je osmnáct let s koulí na noze. Nezapomeň, že oba máme někoho v rodině s dítětem a víme, jak je to poznamenalo......."
"Roberte!" okřikla mě Val.
"Anet, nechceš se projít?" odvrátila Val tragédii.
Ty dvě se zvedli a odešli na zahradu. Já poklidil a v klidu rozdýchával naší debatu. Proč se musí všichni navážet do toho, že mi táhne na třicet a pořád nejsem ženatý a nemám děti. Ani Val se do nich nehrne, teda alespoň nikdy s tou myšlenkou za mnou nepřišla. Ale raději se ji někdy zeptám, abych měl jistotu.
Když se pak ty dvě vrátili už s vyvětranou hlavou, o dětech už nepadlo ani slovo a nebýt toho, že se Anet pořád hladila po břiše, zapomělo by se na to.
K večeru jsem načal víno a začali jsme s Val popíjet. Anet bohužel nemohla, teda tak jsem si to myslel ale když se přihlásila o skleničku, nebránil jsem jí.
Jenže ona u jedný skleničky nezůstala a tak jsem ji dal další. Nevím, ale moc se jí odporovat nedalo, byla rázná, zvyklá z firmy, kde asi vládla pevnou rukou. Ale taky se uměla usmát, což se cenilo. Přitom jí to s úsměvem slušelo.
"Roberte!" houkla na mě Anet.
Já se otočil a ty dvě tam seděli vedle sebe, Anet odhalený břicho a Val jí hladila po břiše.
"Pojď si sáhnout." řekla Anet.
"Anet promiň, ale já fakt nechci. Jsi Valino kamarádka, ale sahat na tebe? To my přijde divný." omluvil jsem se slušně. Jenže Anet to rozčílilo.
"Roberte!?" ozval se opět její hlas, ale vyděšený.
Rychle jsem se otočil, jestli se něco nestalo. Anet na mě vydešeně koukala a pak na Val, která byla v kllidu a jen se usmívala.
"Co zase. Anet, já svůj názor řekl."
"Ani když by to byla tvoje Val?" řekla Val.
Byl jsem zmatený a nějak jsem to nechápal.
"Roberte! Já jsem v Anetino těle!" křičela zmateně Aneta na mě a zároveň se vyděšeně koukala na Val. Trochu jsem začal nejistět. Byl to hodně hloupý vtip a tak jsem šel k Val.
"Val, jako tohle není moc vtipný." snažil jsem se ji naznačit trapný humor, ve kterém Anet podporovala.
"Roberte, já jsem ale opravdu tady." ozvala se opět Anet. Podíval jsem se na ní, když vstala. Začal jsem být na vážkách. Tohle možný není, aby se prohodili, ale podle toho jak to zní, to tak vypadá.
"Pořád se jen zajímáte o sebe, tak dostanete školu. Val už má lekci, za tři měsíce si vyzkouší porod!" řekla Val, nebo snad Anet? Podíval jsem se na Anet, nebo snad na Val, a ta měla slzy v očích.
"Hele dost, tohle už přeháníte." okřikl jsem je obě. Už to nebylo ani trochu vtipný.
"Máš na penisu jizvu po sexu na kapotě auta u pískovny." vyhrklo Anetino tělo.
Val tělo jen vyjeveně zíralo. V tom mě zamrazilo, tohle může vědět jen Val a jejímu slibu, že to nikdy nikomu nepoví jsem stoprocentně věřil.
"Val?" zeptal jsem se vyděšení Anetino těla. Ta jen pokývala hlavou. Přistoupil jsem k ní a chytil za ramena. Byla mírně vyšší, vyšší než Val. Pak jsme se obejmuli. Jenže pak jsem se otočil.
"Anet, nevím, jak si to dokázala, ale prohoďte se zpět!" okřikl jsem ji. Jenže ta se jen zasmála.
"Ani mě nehne, já jsem spokojená. Teda ještě ne, ale budu spokojená." a přistoupila ke mně a rozepnula mi poklopec.
"Hej!" okřikl jsem ji a odstoupil od ní až k Val v jejím těle.
Ta mě chytila a přitiskla k sobě tak těsně, až jsem ucítil její břicho na boku, což mě trochu vylekalo.
"Dneska mě ojedeš a basta! Už šest měsíců jsem neměla chlapa!" a šla ke mě.
"Aneto, sakra, prober se, jsi na mol!" okřikl jsem ji ale zbytečně, zase ke mně přistoupila a dožadovala se sexu. Normálně bych se nebránil, ale za danných okolností jsem byl dost rozhozený.
"Anet, říkám ti narovinu, že žádný sex nebude!" okřikl jsem ji znova, když jsem odrazil další sexuální útok. Val v jejím těle jen tiše koukala, jak se hádáme.
"Roberte prosím, nech ji, podívej se jak to dopadlo. Já ti budu věřit, navíc, je to moje tělo, co chce mít sex tak to není problém." snažila se situaci vyřešit Val, hlavně aby nedošlo k dalším problémům.
"Ale miláčku, když to nejsi ty tak to je jiná situace." 
"To vaše vrkání mi už leze na mozek. Pořád jen posloouchám jak jste šťastný a jak se milujete a skutek utek. Kdyby jste se milovali, je vás už víc." Soptila Anet.
"A co by děti změnili? Když se mají dva rádi, nepotřebují děti a ani svatbu sakra! Trochu motáš věci!" okřikl jsem ji.
"Prd motám." ohradila se.   
Jenže v tom se mi zatemnilo a po chvilce jsem koukal sám na sebe, jak stojím po boku Anetino těla s rozepnutým poklopcem. Nechápavě jsem se podíval na Val v jejím těle. Moje tělo se na mě šklebilo.
"Tak co panáčku, takhle ti to vyhovuje?" řekl jsem já. Tedy ne já, moje tělo. Val došlo co se stalo a pustila se. Já se podíval dolu a nebylo co řešit, poznal jsem Valino tričko a její výbavu v podprsence.
"Val?" zeptal jsem se a podíval na ní. Ta se opatrně posadila zpět na pohovku. Moje tělo, Anet, začalo ke mě přistupovat. Pomalu rozepínala kraťasy. Já jsem začal couvat až jsem narazil na počítač.
"Anet, prosím, tohle se vysvětlí a určitě se najde řešení." snažil jsem se uklidnit situaci. Jenže marně, už bylo moje tělo dole bez a penis trčel v před. Rozhodl jsem se pro protiútok a rozběhl jsem se, ale bohužel, přes Valeriino sportovní tělo, bylo moje bývalí tělo silnější a Aneta mě chytila.
"Kampak, kampak holčičko." zazněl můj bývalí hlas jinak, než jsem byl zvyklý a hned mi sundavala šortky. Začal jsem se bát toho, co se blíží a snažil jsem se bránit.
"Val, pomoc.'" zakřičel jsem na ní. Jenže Val byla v šoku a nezmohla se na pohyb. Seděla tam stále s odhaleným břichem s pohledem mimo.
Aneta si mě nasměrovala a tlakem na záda si mě ohnula. Snažil jsem se sevřít půlky, jenže kopanec do kotníků mi roztáhnul nohy a hned mi vrazila penis do rozkroku. Tělem se rozlil zcela nový pocit, bolestivý ale bohužel příjemný, promíchaný s mým vztekem. Jenže místo obrany jsem se musel hlídat, abych nepřepadl na hubu protože Aneta začala přirážet a já nevěděl, jak dlouho mě udrží. Musel jsem se jednou rukou opřít o zeď. S Val jsme si koukali do očí a oba jsme brečeli. Ani to nemělo dlouhýho trvání a Aneta do mě pouštěla svoji nálož. Když se vysunula, mohl jsem konečně od ní dál. Hned jsem běžel k Val a posadil jsem se vedle ní. Aneta stála před pohovkou a koukala na nás vítězným pohledem.
"Co se to děje, že se nezmůžu na odpor." říkal jsem si pro sebe. Jsem přece chlap, co na tom, že momentálně v těle své přítelkyně.
"Anet, prosím, já chci zpět do svého těla." promluvila tiše Val.
"Copak. Něco se ti na mém těle nelíbí? Mě taky ne, to velký břicho, ale nic s tím nenadělám, vlastně jo, teď mám tohle božky vypracované tělo a dvě extra pěkný holky. Takže odpověď zní, i kdybych věděla jak, což vlastně ani nevím, tak zpět momentálně nechci." zněla její dost drsná odpověď. Val to zase rozesmutnilo a tak jsem po Anet vystartoval.
Jenže ta mě jednoduchým chvatem usměrnila mimo sebe a druhým opět ohla před sebe.
"No no no, takhle mě zklamat." a jak dořekla, cítil jsem opět penis v rozkroku jak se dere dovnitř. Nebyl tak naběhlý jako poprvé, přesto byl cítit a já opět mohl jen držet stabilitu opřením o zeď. Jenže podruhé už to bylo klidnější a chvilkama jsem si to i užíval a bohužel jsem utrousil jeden táhlejší sten, což Anetě dodalo na energii.
"Jo holka, takhle to má být." a jak to dořekla, opět se do mě udělala.
Když jsem se pak posadil zpět vedle Val, musel jsem opět nechat chvilku nohy od sebe, aby se můj rozkrok uklidnil. Val mě objala a dala mi pusu.
"Už buď raději hodný miláčku." řekla tiše a dal jsem na ní. Už žádný kraviny.
"Kdo si dá panáka." zeptala se Anet. Jenže ani jeden jsme jí neodpověděl. Val nechtěla protože byla momentálně těhotná a já na panáka s ní rozhodně neměl chuť. Pokrčila rameny a dala si sama. Když si pak dala dalšího, dovolila mi se zase oblíct a sama se taky opět oblíkla.
Situace se tak po chvilce zdánlivě uklidnila, ale ani já a ani Val jsme se neodvážili cokoliv namítat. Takže když pak Anet začala rozdávat úkoly, plnili jsme je. Teda hlavně já, Val měla vyjjímku kvůli břichu. Nosil jsem tedy jídlo na stůl, brambůrky, dolíval pití a dělal kafe. Díky tomuto servisu Anet brzo odpadla. Nachystal jsem jí místo v ložnici a uložil ji. Val si pak lehla vedle ní. Jenže byla to pro ni nová zkušenost a tak jsem byl u ní skoro hodinu, než usnula a pak jsem odešel do obýváku to sklidit a naházet do myčky. Když jsem měl hotovo, rozložil jsem si gauč a začal přemýšlet co se stalo. 
Když jsem se pak ráno probudil, bylo už odpoledne a sluníčko svítilo. Protáhl jsem se a hned mi moje tělo dalo najevo, co se stalo. Posadil jsem se, porovnal podprsenku a došel si konečně na záchod. Nebylo to zase nějak nezvyklý, sedět nebo stát, situace stejná, jen ta údržba. 
Došel jsem do ložnice a nestačil se divit, ti dva se objímali, ale pořád spali tak jsem to přešel. Ale měl jsem dost času si je prohlídnout. Nikdy jsem se neviděl z jinýho pohledu a musel jsem uznat, že jsem byl opravdu kus chlapa. Žádný opičák, sportovně střižený, žádný přesvalený debil, vysoký a nikde nějak moc zbytečný kila navíc. Val prohozením povýšila minimálně o pět centimetrů, přes prsa přibrala tak jedno číslo ale přes boky a zadek ztratila. Moje boky byly o dost širší kvůli široký pánvi, na tý si Val hodně zakládala, jinak byla štíhlá. Taky jí ubyly vlasy, teď je má černý a jen po ramena, to já musím tahat špinavou blond až po zadek. Těžko říct, jestli si polepšila nebo pohoršila, jen doufám, že se to nějak vysvětlí a hlavně napraví, být ženou mě tak trochu děsí. 
Nechtěl jsem, aby se včerejšek nějak opakoval a tak jsem raději šel s předstihem udělat snídani. Usmažil jsem vajíčka, osmahnul chleba a trochu zeleniny. Taky jsem nachystal nějaký jogurt a ohřál párky. Když jsem to všechno nachystal na stůl, dolil jsem ještě kafe a pak šel ty dva vzbudit.
"Vstávat vy ochrapky." snažil jsem se mile.
Aneta se protáhla a nešlo si nevšimnout, byla nahá a penis jí trčel. Val se jen převalila na druhý bok a tak jsem k ní přikleknul a pohladil jí, aby se příjemně probudila. Když pak otevřela oči, chvilku divně koukala, ale pak se usmála.
"Kurva, co se to včera dělo." Zahučela Aneta. Vstal jsem a šel na její stranu. Už byla přikrytá a koukala na sebe. Když se pak Val posadila, koukala na ni a pak na mě.
"To vysvětli ty nám!" přitvrdila hru Val.
"A hodně rychle, rád bych tohle nějak vyřešil." ohradil jsem se.
"Roberte?" podivila se trochu.
"Jo, jsem to já."
Jenže místo podivu to na její tváři vyvolalo úsměv.
"Něco k smíchu?" Podivil jsem se.
"Ano i ne. Z počátku jsem byla v šoku, když jsem se vzbudila, ale pak mi pomalu začalo docházet co se stalo a už jsem v pohodě."
"V pohodě?" podivila se Val.
"Jak pro koho. Jak je to vůbec možný?" zeptal jsem se jí.
"Na tohle se mě neptej, jak je to možný, sama to nevím. Prostě už jsem měla po krk svého života a chtěla jsem změnu. Ale že to bude taková změna, to jsem načekala." a podívala se pod peřinu do trenýrek.
"Neboj se, máš ho tam a umíš s ním zacházet!" okřikl jsem ji.
Podívala se na mě trochu nechápavě.
"My dva spolu?" a ukázala náznak jako jestli jsme měli sex.
"Jo, a příjemný to nebylo, znásilnila jsi mě!" ohradil jsem se a zase jsem se začal dostávat do stavu vzteku.
"Hele uklidni se. Matně si vzpomínám, co se včera dělo a neřekla bych, že by jsi tomu velel, takže jestli v tom chceš pokračovat, tak nemám problém." řekla hodně důrazně a nahlas a já najednou nevěděl, co mám dělat. Oba jsmena ni koukali. Ona ale v klidu vstala, natáhla trenýrky a triko a šla vedle do kuchyně.
"Roberte, raději ji moc neprovokuj." řekla Val potichu, když jsem k ní přišel.
"Podáš mi podprsenku prosím tě. Nějak se nemůžu ohybat s tím břichem." poprosila mě, když si sedla na kraj. Sehnul jsem se a zvedl podprsenku a podal jí ji. Mazácky si ji zapnula a poupravila a pak mě pohladila po vlasech.
"Až mi pomůžeš se šaty, měla bych tě učesat, jsi rozčepejřená." a usmála se. Ikdyž měla Anety tělo, pořád jsem v očích viděl svou Val a tak jsem se taky usmál.
"Stejně jsem byla pěkná holka." pochválila mě, když si mě prohlížela.
"Nemluv tak. Tohle se jistě brzo vysvětlí a budeme zase ve správných tělech."snažil jsem se ji a hlavně sebe uklidnit. Val pak vstala a já ji pomohl do těch šatů z večera a pak jsem ji doprovodil do kuchyně a posadil ke stolu. Pak jsem si taky sedl a posnídal. Celou dobu a ni jeden z nás nešpitl takže jen cinkali skleničky a lžičky.
"Dobře, včera jsem to přehnala a omlouvám se, ale rozčílila mě ta vaše spokojenost. Asi jsem záviděla tak sory." řekla najednou do ticha Anet.
"Dobře, ale teď hlavně, jak to změnit zpět." řekl jsem.
"Počkej, já nechci zpět, mě to takhle vyhovuje. Konečně si taky užiju ten mužskej bezstarostnej život." přitvrdila.
"Počkej! To jako necháš svojí nejlepší kamarádku za sebe trpět?" a poukázal jsem na Val, která vyděšeně koukala."
"Hele, upřímně, Val je holka, jednou by na to stejně došlo takže jsem to jenom urychlila. Má ještě tři měsíce na přípravu a to jí bude stačit. Za chvilku stejně bude v pohodě. Ale v tvým případě to bude horší. Devětadvacet let klukem, žádný starosti, jen bohémský život a najednou se musíš starat o to, kdy na kontrolu, kdy to dostaneš,  jestli to vůbec dostaneš, jestli jsi krásná. Pak přijde depka, nízké sebevědomí atd. Pak přechod a nakonec hrozný dožívání."vyhrkla.
Val se na mě podívala a pak poníženě kývla hlavou. Já jen polknul a raději jsem kousnul do chleba. Když jsme dojedli, poklidil jsem stůl.
"Hele Val, zítra v práci oznámíš, že odcházíš na mateřskou a firmu předáš mě. Nechci aby jsi se dál stresovala, mohlo by to mít neblahý vliv na dítě." řekla Anet.
"A co já?"
"Ty si dělej co chceš, pokud vím, máš bezva práci u zvířat." řekla trochu hrubě.
Val mě jenom pohladila po ruce aby vyjádřila, že drží se mnou.
A tak se i stalo, ihned jak to šlo, Val oznámila, že dočasně opouští vedení firmy a přenechává ji Anet a tím pádem zůstala doma. Anet pak za ní prodala svůj byt a nastěhovala se k nám.
Pak nastalo ujasnění pravidel spokojené domácnosti. Nelepší to bylo samozřejmě pro Anetu, teď Roberta. Tak jsme mu museli říkat. Val si na Anetu zvykla poměrně rychle ale já jsem měla občas problémy slyšet na Valerii a taky jsem za to dostával vynadáno a to i od Anety, mé drahé polovičky.
Týdny plynuli a už to byl měsíc, co jsme se takhle proházeli. Kupodivu se během toho měsíce nic špatného nepřihodilo a baráku to jen prospělo. Robert začal investovat svoje peníze a začal předělávat dvě místnosti na pokoje pro mě a Anet, aby jsme mohli být spolu a on si zabral naši ložnici. Aneta se poflakovala po baráku a dál tahala neustále rostoucí břicho, Robert si v poklidu chodil do práce a šéfoval, jako by se nechumelilo a já dělala zbytek. Starala se o domácnost když jsem nebyla v práci. Nedělalo mi to problémy, nikdy jsem se neštítila úklidu akorát že teď jak byla Val Anet v jiném stavu, musela jsem převzít otěže i s vytíráním a vysáváním, což už bylo trochu dost, ale dalo se to.
"Tak jak to jde, první měsíc v holčičím." zeptala se mě Anet, když jsme seděli na terase. Byl klid, Robert se zdržel v práci a tak jsme se posadili, aby jsem si mohla dát skleničku bílého.
"Aniž bych to čekala, je to v pohodě. Vždyt vlastně o nic nejde, jen mi dole něco chybí a nahoře přebývá." řekla jsem s humorem. Nechtěla jsem jí říct na rovinu, jak mě to sere. Hlavně oblíkání, pořád musím mít o nějaký hadr navíc, práce taky žádný med, míň síly a mnoho dalšího.
"To jsem ráda." a pohladila se.
"A co ty, z poklidnýho těla do těla těhule co za dva měsíce rodí." zeptala jsem ze slušnosti.
"No je to pořád šok. Navíc Aneta má i jiný tělesný proporce. Hlavně ty kozy jsou děsný, tak velký a přitom měkký, neforemný. Já je měla sportovní, pevný." postěžovala si a podívala se mi na hrudník.
"Neboj, pořád jsou stejný. Jen jsou citlivější." dodala jsem.
"No jo, blíží se tvoje první menstruace. Taky už bylo na čase, měla jsi to dostat už před týdnem." a trochu se pousmála.
"No, koukni jak jsem nadšená."
"Klid, pár dní bolesti břicha, krvácení a pak už jen lehká dohra."
"A to mám být klidná?" podivil jsem se nad ortelem, který vznesla.
"Hele, já to zažívám dvanáctkrát do roka a taky žiju."
"Já vím."
A tak jsme dál seděli a popíjeli. Robert pak volal, že dorazí až v noci a tak jsme zalehli a dokonce jsme se poprvé od našeho prohození zase k sobě přitulili. Pro Anetu to byl šok, se tulit k ženě, ale dnešní porce vína ji trochu změnili pohled na věc.
"Stejně ale musím uznat, že ti to sluší." pochválila jsem Anet a pohladila jí po břiše.
"Já vím, občas se na sebe koukám v zrcadle. Ale to bude tím, že k Anet to jde."
"Asi jo." a dal jsem jí pusu na čelo.
A tak čas plynul dál.
Další týden uběhl jako voda. Jenže pomalu a nenápadně se začali věci měnit. Nejen to, že Anet bylo čím dál hůř, ale i mě se dělalo občas špatně a do toho začal Robert tlačit na pilu, jako muž a tak došlo na to, že jsem se mu musela opět podvolit a rozkleknout před ním, aby si mohl ulevit. Nejhorší bylo to, že se Anet musela koukat, přesto to brala statečně.
"Ode dneška budeš taková moje osobní děvka." řekl hnusně na moji adresu, když jsem si oblíkala kalhotky.
"Co?" podivila jsem se.
"No co jsi čekala, Taky jsis užívala ne, když jsi byla já."
Tím bylo rozhodnuto o mém osudu a tak jsem se stala jeho osobní děvkou. Ikdyž to zní hnusně, tak ve finále to každým stykem bylo lepší a lepší a po týdnu už jsem se začala i těšit. Nevím proč, ale začalo mi vyhovovat, když Robert dával rozkazy a začala jsem je přijímat i od Anet. Ta byla docela ráda, že jsem se stala jí protože mi jako chlapovi ráda "diktovala", ale bylo jí to divný, takhle jí to prej nevadí a mě taky ne.
Další změna přišla měsíc před Anetino porodem.
"Tak slečno Valerie. Rád bych Vám oznámil, že budete následovat svojí kamarádku Anetu." culil se na mě ten debilní doktor, když mi setřel gel z břicha. Podívala jsem se vedle na Anetu a ta zářila nadšením.
"Nemůžu být těhotná, ne." koktala jsem na ni.
"Ale jste, druhý měsíc." připojil se opět ten doktor.
Domů jsem odcházela totálně rozhozená. Každá žena má na to mnoho let přípravy a já to mám mít už za několik měsíců. Robert to samozřejmě vzal s nadšením a jistou dávkou škodolibosti.
Když pak Anet porodila, rozhodl Robert, že skončím u zvířat, abych neriskovala potrat a navíc vypomohu Anet na mateřský. Když se pak vrátila i s malou Michalou začal teprve boj. Ani jedna jsme nevěděli, jak se starat o děti a Robert nám úmyslně nepomáhal a vychutnával si nás. Naštěstí nám to trvalo jen pár dní a už se věci obraceli k lepšímu a začali jsme mít z Míši i radost. 
Co ale nedělalo radost mě byla další informace z mého břicha.
Robert byl nadšený a i Aneta měla radost, ale já už ne. Nejen že po devíti měsících ženou budu hned matkou, ale rovnou budu dvojnásobnou!
Jak se to na začátku rovnalo a já si zvykla na ženský život, ihned přijde taková podpásovka. Navíc dva měsíce od narození Míši Anet přišla o mlíko a tak muselo nastoupit krmení umělým mlékem, to Míše absolutně nejelo a tak náš super doktor přišel s řešením, které se nelíbilo mě.
"Tak tohle je hodně divný!" namítala jsem, když jsem si musela sundat podprsenku.
"Je, já vím, ale doktor říkal, že stumilací bradavek by se měl nastartovat proces tvorby dřív než v osmém měsíci." naléhala Anet.
A tak jsem se nechal přemluvit a Anet napojila odsávačku. Jak se dalo čekat, nepřišlo nic, což mě uklidňovalo. Jenže Anet je trpělivá a nebylo to ani týden a já cítila, že se jí to povedlo. Byla radostí bez sebe, když se v odsávačce objevilo první mlíko. Po pár dnech jsem musela podstoupit první zkoušku ohněm, Míšou. Ani jsem nevěděla, jak ji mám držet a tak mi Anet musela pomáhat. Bylo to zvláštní, cítit na bradavkách někoho jiného než Roberta. Míša se přisála a tak jsme si mohli pogratulovat, teda Robert a Anet, mě tím přibyli další starosti a probdělé noci. Anet to navíc dorazila tím, že mě z pokoje opustila a nastěhovala se k Robertovi, což jsem nesla nelibě, ale co jsem mohla dělat. Co jsem převzala starost o Míšu, vrátila se zpět do práce jako zástupkyně ředitele a tak se potřebovala vyspat a ne poslouchat v noci křičící Míšu.
Jenže nezůstala jen u práce. Jedné noci, když jsem kojila jsem zaslechla něco, co jsem nikdy slyšet nechtěla. Byly to Anetino steny ze sexu s Robertem. V očích jsem měla slzy, kapající na prsa s přisátou Míšou. Moje přítelkyně si našla jiného, mé já. Co jsem však mohla čekat, že bude dál věrná mě, ženě? A tak jsem nic neprovedla a dál poslouchala, jak si to s ním užívá tak jako kdysi se mnou. Skoro bych řekla že si to užívala víc.
A tak utekl další měsíc a na mě už bylo těhoteství víc a víc vidět. Musela jsem pozměnit šatník a začít nosit volnější věci. Díky Míše jsem taky musela zvětšit podprsenky tak jako Anet, když ji čekala.
"Co se děje?" podivila jsem se nad pohledem Anet, když jsem kojila Míšu v křesle a koukala na televizi.
"Nic, jen je zvláštní vidět kojit těhotnou ženu. Zvláštní kombinace malého miminka a bříška." dodala zasněně.
Šokovalo mě to, na to, jak o děti nestála je teď z toho všeho unešená.
"Já vím, ale nic jiného mi nezbývá když ty nemůžeš."
"Promiň, ale já za to nemůžu, ráda  bych kojila Míšu, ale tyhle potvory nechtěli." a podívala se na svoje prsa.
Chvilku jsem se na ně zadívala a něco se mi nezdálo. Anet měla prsa velká ale tyhle jsou větší. Když jsem se pak zeptala, přiznala, že nebyla na služební cestě, ale že jí Robert zaplatil operaci a tak si je byla nechat zvětšit. Jen jsem polkla jak je Robert manipulativní. Když jsem já v jeho kůži chtěla aby moje stávající tělo mělo větší prsa, byl oheň na střeše a teď si je nechá udělat? Rozčílila mě tím, a trochu jsem to dala najevo. Odložila jsem skoro usínající Míšu, přebalila a dala spát.
"Se na mě zlobíš?" podivila se Anet, když jsem konečně odešla do obýváku.
"Je toho na mě moc, přijde mi, jako by jstemě odsunuli na druhou kolej, jsem jako nějaká vaše služka. Když nejste doma, uklízím, starám se o Míšu, jezdím nakupovat a tak."
"Já vím, ale Robert nechce, aby jsi pracovala a úklid není zase tak náročný."
"Není, já vím a baví mě to, jen jde o princip." postěžovala jsem si, když se posadila vedle mě.
"Navíc, vím o tobě a Robertovi, to že spolu spíte." dodala jsem zklesle. Podívala se na mě trochu zaraženě.
"Klid, je mi jasný, že nemůžeš být navždy s ženou, kor s tou, kterou jsi kdysi byla. Ono ve finále pořád spíš se mnou." snažila jsem se napětí uvolnit a tak jsem se na ni usmála.
"Mě nevadí, že jsi žena, vážně ne, pořád tě mám jako svého Roberta, který je tam někde hluboko uvnitř." a jak to dořekla, sjela ukazováčkem po mém krku mezi prsa. Nechápa jsem, co to mělo znamenat a podívala jsem se na ni. Její oči se dívali do mých a než jsem se nadála, začali jsme se líbat. Jenže to Anet nestačilo a mě taky ne a tak jsme se odebrali do jejich ložnice. Sundala jsem šaty a byla před ní jen v klahotkách a podprsence. Zase se podívala na to břicho a opatrně mě povalila na záda. Pak se nahrbila a přes břicho mi začala laskat bradavky. V jeden okamžik pak Míšu okrádala o oběd, ale jen trošičku. Pak mě opět začala líbat a já mohla poprvé okoštovat vlastní "výrobek" z Anetino pusy. Bylo to zvrhlí, ale výborný. Pak se přesunula k mému rozkroku, kde začala pracovat se svým jazykem. No asi to bylo tím, že tohle byla její první práce v ženském rozkroku a moc se jí nedařilo. Naznačil jsem jí, že si vyměníme strany a tak jsem se tentokrát objevila já nad ní. Její silikony stále trčeli vzhůru a měli své kouzlo. Okamžitě jsem se opatrně zakousla do bradavky a začala ji cucat. Anet se to líbilo a její ruce zaparkovali na mém zadečku. Pak si mě opatrně přitiskla k sobě, dokud jsem se o ní neopřela břichem. Pak jsme se líbali ale mým hlavním cílem byl její rozkrok. Momalu jsem zcouvala na kraj a roztáhla jí nohy, abych jí předvedla nejlepší orál, jaký jsem uměla, tak jako kdysi. Anet se mi odvděčila něčekanou sprchou a pak ještě jedním překvapením. Opatrně jsem si klekla na čtyři a Anet pomalu zasouvala umělý, oboustraný penis do mojí dírky aby jsme si užili trochu zvláštností.
Když jsme si obě užívali naplno penisy v dírkách, načapal nás Robert ale nekřičel a ani nic nenamítal. Jen si rychle stáhnul kalhoty a vysvobodil nabývajícího ptáka z trenýrek a než jsem se nadála, otevírala jsem pusu, abych mu ho vykouřila. Nemohla jsem nic namítat, Anet mě ze zadu držela jejím šidítkem a tak jsem neměla couvnout.                                                                                               

středa 2. března 2016

Kyberbudoucnost


"Tak slečinky, jde do tuhýho." řval na nás kapitán do vysílaček.
"Nasaďte si helmy a přepněte na noční vidění." pokračoval.
Provedli jsme co jsme měli. Přepnul jsem noční vidění, displej mi svítil do očí, ale po chvilce se ztmavil a už jsem se orientoval. Rozhlídnul jsem se, abych ověřil reakce. Je to v pohodě. To samý dělali i moji parťáci Aron, Hugh, Black a Sunny.
"Je vám jasný, že odtud vedou jen dvě cesty, buď jako vítězové nebo v pytly na mrtvoly. Takže těm kyberhajzlům nakopejte prdel a nikoho nešetřte!" zařval a zavelel k opuštění vrtulníku.
Byl pár metrů nad zemí a tak jsem aktivoval měkký doskok, dopad byl tak snesitelnější. Vzal jsem ze zad bouchačku a zkontroloval stav nábojů v zásobníku, na opasku a v brašně na stehnu. Podíval jsem se na obě strany a zkontroloval zbytek party. Když jsme se zkontrolovali, aktivoval jsem tichý nášlapy a ikdyž jsem utíkal jak o život, elektronika v nohách se postarala o tichý našlapování. Nikde nikdo zatím nebyl a tak jsme se mohli nepozorovaně přiblížit k budově, skrze kterou jsme se měli dostat do čtvrtě zazobaných firem a jejich ředitelů. Tahle část města se tak trochu vymykala, peníze byly cítit z každého rohu. Jezdili jsme sem pravidelně hlídkovat, protože si to místní zazobanci přáli a dobře zato vedení platili. Přesto tu dneska jsme, protože jsme dostali hlášení na řádění jistý frakce kyberlidí. Prý tu spatřili cyberteroristu, který se vymyká bežným úpravám. Tihle zmetci sem do týhle části nikdy nevpáchli, věděli, že je tu pravidelná hlídka proti které by neměli šanci. Jestli tu někdo řádí, musí to být šílenec, kterýmu je život ukradený protože o něj přijde. Byly jsme elitní jednotka, vybavená tím nejlepším, co pro nás zbrojní průmysl mohl vymyslet.
Zformovali jsme se, rozrazili dveře a hned jsme utrpěli šok. Ulice měla být bez proudu, ale nebyla a tak nám noční vidění na chvíli způsobilo slepotu. Přepnul jsem rychle na normální vidění a předemnou se začala rozprostírat scéna jak z hororu. Potemnělá ulice, neonový nápisy a hrobový ticho, a na to, kolik by tu mělo být lidí jen občasný, zoufalý výkřik. Postupujeme ve formaci kterou vedu. Za mnou jde Hugh a Aron, Black a Sunny jdou podél věžáků, jeden nikdy neví, odkud ty zmetci vylezou. Najednou narážíme na sražený auta, přepínám na superkop, obě auta rozrážím a pak to uvidím. Předemnou leží rozsekaná mrtvola nějakýho člověka, podle oblečení manažer zdejší firmy. Oční sken ho označuje jako Haie Tanga, úředníčka z BlackCorps, jednoho z výrobců kyberdopňků. Vedle leží další mrtvola, žena, sekretářka a za ní další tělo muže. Přepínám do vyhledávacího modu reagujícího na teplo, přikládám hledí zbraně před helmu a prohledávám okolí. 
"Johne, vpředu, cca sto metrů!" křičí Sunny do sluchátek.
Zaměřím zaměřovač a hledám. Najednou zahlédnu ženu, mladá dívka a právě uřízla mečem hlavu dalšímu chudákovi BlackCorps.
"Zasraný kybermagoři!" zařval jsem a vypálil přímo na hlavu. Sledoval jsem, jak se o ní kulka jen otřela bez vážnějších poškození.
"Přendejte zásobníky na plněný střely." Zavelel jsem, přendal zásobník na účinější střely a zase jsem kouknul do zaměřovače. Ta holka už o nás věděla a šla k nám.
"Palte!" zakřičel jsem a tým začal střílet. Kulky museli okol ní jen lítat, a přesto neustále měla nakročeno k nám. 
Semtam ji nějaká zasáhla, ale měla pod kůží nějaký druh vyspělejší ochrany než jaký znám.  Zatím jsem se nesetkal s problémem, který by plněná střela nevyřešila a tak jsem dost překvapený.
Když jsem usoudil, že tyhle střely na ní nebudou působit, musel jsem se rychle rozhodnout.
"No nic holka, přejdeme na osobní souboj." Řekl jsem si pro sebe a aktivoval bojový mód. Pak jsem dal pokyn týmu, ať střílí jen když to bude nezbytně nutný. Veřil jsem jim, ale když střílí, padá jim za oběť všechno a nerad bych padl v boji jejich vinnou.
Zahodil jsem samopal a z rukou mi vyjeli meče.
"Tak ty si myslíš, že jsi tu jediná kybermrcha!" zařval jsem a rozběhl jsem se, ona taky. Z rukou jí vyjeli obří nože a vrhla se na mě. Zkřížil jsem meče a tím jsem zastavil její první útok, jenže máchla druhou rukou a srazila mi helmu. Odrazil jsem ji a šel okamžitě po ní, nečekala takhle rychlou reakci. Ale měla výbornou obranu a stím co měla v rukách uměla hodně dobře. Když ale viděla, že má vetší konkurenci, vyjeli jí další ostří i z nohou. Tohle už byl vetší oříšek i na mě, takhle upravený lidi jsem ještě neviděl. Uměla neskutečně dobře s tím vším pracovat a já musel začít ustupovat, což nebyl zrovna styl, který jsem upřednostňoval. Ostří o sebe jiskřilo, jak se snažila mě sejmout a já se neustále dobře bránil, ale síly docházeli a ni ani vpouštění stimulantů do svalů nebylo věčný. Měla neskutečnou výdrž, jako by nebyla člověk. Tým se jí sice snažil zpomalovat střelbou, ale ona to zvládala, kulky odrážela ostřím a zároveň se bránila mým výpadům.
No nic, musím přejít na obranu, vymyslet rychle nějaký plán a pokud v tomhle boji prohraju, umřu s pocitem, že mě dostal lepší. 
Potom volím podle mě zcela jistou možnost.
"Aktivuju vysokofrekvenční EMP" zařval jsem do vysílačky. Schoulil jsem se a pak se objevil záblesk a moje tělo vydalo EMP pole. Tohle pole odrovná veškerou známou elektroniku v okolí deseti metrů. Budu ho používat poprvé, zatím jsem to zkusil jen při tréninku. 
Když jsem se pak postavil, stále tam byla, ale nehýbala se. Byla v podřepu nachystaná na útok, ale ten už doufám nedokončí. EMP zafungovalo, ale nevím, za jak dlouho jí systémy naběhnou a tak jsem musel rychle reagovat.
Šel jsem nasraně k ní a podíval jsem se jí do očí. Oči neustále reagovali, měla je temně modrý a v koutcích se jí objevili slzy, jakoby věděla, že tohle je její poslední boj a to mě doslova dostalo. 
"Proč, proč tohle podstoupila takhle mladá a krásná holka." Měla život před sebou a zjevně krásný, začal jsem uvažovat jinak. Její blonďatý, vlnitý vlasy se vlnili ve větru. Byla v bílém korzetu, jako nevěsta, který zdobily fleky od krve a dole jen bílý klahotky, o kus dál leželi její červený lodičky a roztržený podvazkový pás. Na tváři měla několik jizev od kulek a i na rukou, z těch jí trčely ty obří mačety ze kterých ještě kapala krev a lehce v nich cukalo. Přistoupil jsem k ní zezadu a z opasku jsem vytáhl pistoli.
"Promiň, opravdu je mi to líto, takhle to nechci, ale musí to tak být." řekl jsem zcela upřímně, když jsem ji mířil zezadu na hlavu, jediná jistota, že už se neprobere a nikomu už neublíží. Dlouho jsem váhal, ale pak jsem stiskl spoušť a vyšel výstřel. Kulka proletěla skrz hlavu a ta dívka padla k zemi.
Proč z toho nemám příjemný pocit jako vždycky, proč mě to tak zžírá. Ten pohled na její oči se mi navždy vryl do paměti. Zasunul jsem zbraň zpět do pouzdra a kleknul jsem si vedle jejího těla.
Potom přišel zbytek týmu a začali mě plácat po zádech. Jenže já byl smutný, smutný, že takhle mladý život musel skončit mojí rukou. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem nepřišel na jiný způsob.
Zvedl jsem se abych mohl uklidit zbraň do futrálu. Pak mě chytil Sunny za rameno, podíval se se mnou na tu holku a zakroutil hlavou.
"Není jiná možnost, promiň Jasone." řekl a pak jsem ucítil elektrický výboj z EMP v obušku, který mě vyřadil. Poslední, co jsem uviděl bylo, jak tým táhne tu holku do vrtulníku, potom přišel úder do hlavy, který mě totálně vyřadil z provozu. 
V hlavě mi zní moje oblíbená písnička, jedu autem, vítr se mi honí okolo hlavy a já jedu domu, jenže to co mě čeká doma je nepopsatelný, otevřu dveře a nikde nikdo, nikdo mě nevítá. Vždycky přiběhla Violet, moje dcera a Suzan byla v kuchyni. 
Potom spozoruji rozházený nábytek v pokoji. Tahám zbraň a postupuju do ložnice, tam spatřím Suzan v kaluži krve, přiběhnu a měřím puls, marně, je mrtvá. Přepadá mě vztek a křičím. Když v tom uslyším dětský pláč. Vybíhám po schodech, ale to už se ozývá tříštění skla, běžím do Violetino pokoje, ale jediný co vidím, je jak ji nějaký hajzl drží a zdrhá s ní. Není to normální člověk, místo nohou má náhrady s ostřím a pružnými pláty, aby tak mohl dělat dlouhý skoky.
Neváhám ani minutu a skáču za ním, bohužel moje nohy to nevydrží a slyším křupnutí. Holení kosti mi lezou z kůže, pak přichází bolest a já se jen bezmocně koukám, jak ten hajzl utíká i s mojí holčičkou.
"Violet!!!!!!!" zakřičím.
Jenže pak se proberu, byl to jen sen. Mám zrychlený tep a dost se potím. Je mi trochu chladněji. Rozhlížím se okolo, poznávám tváře. Sunny, Aron, Hugh. Koukají na mě a smějou se.
"Hlavně ať se neuvolní z těch pout, jinak jste všichni  mrtví, než se vzpamatujete." slyším velitelův hlas z kokpitu.
"Ještě není tvůj čas holka." řekl Hugh a slabým výbojem mě opět uspal.  
Když se probouzím podruhý, jsem pořád ve vrtulníku, ale osádka se změnila. Je tam několik obyčejných lidí a dost divně se na mě koukají. Pak vidím Sunnyho a chechtá se, jako vždycky.
"Vysaď je Sunny." zněl velitelův příkaz.
Otevírají se dveře, aktivuju měkký dopad a skáču, při dopadu udělám kotoul, abych eliminovala poškození. Za mnou jsou shozeni i ti lidi, ale z menší výšky.
Porovnám vlasy, co mi překáží ve výhledu a postavím se. Pomalu jdu k těm lidem. Stojí v hloučku a něco si povídají, když si mě všimnou, zbystří.
"Hele kotě, nic proti tobě, ale holky do bandy nebereme, ikdyž si děsně sexy kočička. Tady si poradíme sami, drsnej svět pro drsný chlapy." řekl ten jeden. Pak se sehnul a ze země sebral policejní útočnou pušku, jaká to chyba.
"Jsou to uprchlý trestanci, nikomu nechybí a tak máš povolení je eliminovat." zaznělo mi najednou v hlavě. Byl to rozkaz od kapitána na který jsem netrpělivě čekala.
"Já ale nejsem žádný kotě pánové. Právě jste porušili zákon o držení zbraní a já mám jen jeden rozkaz." řekla jsem s ledovým klidem svým jemným hlasem a z rukou mi vyjelo ostří podobný cepínu. To byl signál pro ně, aby po mě začali ihned pálit, jenže moje kůže byla neprůstřelná a kulky se o mě tříštily. Přepla jsem do obranýho modu a okamžitě jsem viděla dráhy kulek. Díky tomu jsem mohla včas vkládat do dráhy svoje extra kalené ostří.
Přebíjí, je čas na útok. Přepínám mod na útok a vypočítávám dráhu skoku.
"Teď."řeknu si pro sebe a první hlava padá k zemi bez těla. Ale to by bylo jednoduchý a tak ještě párkrát bodnu do zad. Tělo využívám jako štít proti dalším kulkám. Přibližuju se k dalšímu útočníkovi dokud se o něj neopřu, pak protlačím ruku skrz rozstřílený tělo a bodám ostří do živýho masa, pak ostří rozdvojím a útočník padá. Nabodnutý tělo odhazuji na dalšího, ale než na něj dopadne, je mrtvý protože jsem se odrazila od zdi a přiskočila k němu zezadu a bodla ho do páteře. Poslednímu pak došlo střelivo, je to ten zmetek, co mi řekl "kotě". Rychle sahá po pajcru, co byl opřený o bednu. Podívám se na ruce, moje ostří chce další krev a já mu jej dopřeju. Než se naděje, leží na zemi, jeho ruce jistí moje kolena, jeho brada se mi opírá o rozkrok a moje ostří se mu opírá o spánky. Cuká se a několikrát se mě pokouší shodit. Ale mě to nerozhodí. Díky elektronice jsem chirurgicky přesná.
"Moje jméno je, LILITH! A teď se mi podívej naposledy do očí, a pros o odpuštění."řekla jsem pomalu a ještě pomaleji jsem zatlačila ostří do hlavy. Chvíli se cukal a křičel, ale pak se uklidnil. Zatímco já si vychutnávala ostří v jeho hlavě, prsty jsem mu zavřela oči. Pak jsem ostří vytáhla, postavila se a nechala ho v klidu zmizet v předloktí. Zkontrolovala jsem škody, ale až na pár krvavých fleků na korzetu a sem tam škrábance od kulek, které se během pár hodin zregenerují, jsem byla v pohodě. Porovnala jsem si podvazkový pás a klidným tempem jsem vyrazila na místo setkání.
Nastoupila jsem do vrtulníku a ten mě odvezl na základu. Tam jsem, v doprovodu dvou těžkooděnců, došla do velící místnosti a v klidu se posadila. Byly tam Sunny, Hugh, Black a Aron, spolu s mým kapitánem a nováčkem Elou. Na velkých obrazovkách se dívají na můj záznam z mého pohledu.
"Vau." zakřičí Hugh, když je v záběru moje výraznější poprsí z mého pohledu. Nevím, proč tak šílí, Kdyby chtěl, stačí zajít na kliniku a taky mu ho udělají. Ale mě to potěší, že se líbí.
"Klid pánové, Lilith sedí vzadu." řekl kapitán, když si všiml, že jsem se posadila.
"Jak takový bestii mohli dát jméno Lilith, to je jak pro něžnou holčičku s lízátkem. Já bych jí říkal bezcitná děvka!" Zařval Hugh a ostatní se smáli, teda kromě velitele a Ely a i Hugh se přestal smát. Ono to moc nešlo, protože jinak by se říznul o moje ostří, co se opíralo o jeho hrdlo, když jsem se k němu připlížila.
"Jakto, že má aktivovaný tichý mod." zařval Aron šokovaně. Podívala jsem se na něj a usmála.
"Klid pánové, má volnou ruku, ale nemůže vám přece ublížit, má pojistku." uklidňoval je velitel a pokynul mi, ať se sklidním a zase se posadím.
Posadila jsem se za něj a když se na mě otočil, poslala jsem mu pusu. 
"Pane, přepněte ji do postelového modu a já ji ukážu, zač je toho loket." machroval už zase Hugh.
"Až budu chtít ukázat, zač je toho loket, klidně se přepnu, ale do tý doby, si dávej před spaním pozor, abych tam nebyla. A dívej se i pod postel." Snažila jsem se ho trochu postrašit.
Věděla jsem, že se mě bojí. Všichni se mě báli, ale nevím proč. Vždycky jsem byla hodná holka pokud se nejednalo o grázly. Jen ráda špásuju.
"Lilith, klid." zavelel kapitán.
"Ano pane." odpověděla jsem klidně.
"To jsem rád."
"Pane, pokud tu nejsem potřeba, ráda bych se došla opláchnout, přecejenom, pokud ta krev zaschne, budu ji těžko umývat a přesto, že ji mám ráda, nebude mi to zrovna příjemný." 
"Můžeš jít Lilith." řekl kapitán a tak jse se sebrala a šla jsem do sprch.
Pomalu jsem rozepnula bílý korzet, sundala kalhotky a zapnula sprchu. Padající voda měla velmi uklidňující účinek a já si užívala každý náraz kapek na svoje tělo. Bylo tak smyslný a citlivý. I přes moje úpravy jsem byla dostatečně sexy a bylo to dost výhodou. Jako malá jsem to proklínala, ale teď jsem byla ráda za sportovní, mrštnou postavu,
Vzala jsem houbičku a pomalu jsem začala omývat svoje ostří od tý krve. Líbílo se mi, jak se barví voda do ruda a točí se ve víru nad odpadem. Vím že jsem tak působila jako nesoucitná mrcha, přesně jak říkal Hugh, ale k tomu jsem byla upravena a nikdo z těch bastradů si nezaslouží soucit. Potom, co jsem se osprchovala a vyšla ze sprchy, jsem dala špinavý korzet na vyčištění.
"Lilith, jsi v pořádku." Zeptala se Ela, když jsem si usušila ostří a pomalu ho schovala.
"Jsem v pořádku. Jen mě mrzí, že pořád musím jen předvádět, že jsem připravena, místo toho, aby mě pustili do ostrý akce. Já bych nezklamala." dodala jsem trochu zklamaně.
"Lilith, víš, že si tě chtějí pořádně otestovat. Mají strach, aby jsi se nevymknula kontrole, jsi velmi nebezpečná, a moc dobře to víš. Jakmile ucítíš krev, jsi k nezastavení a moc dobře to víš. To video toho bylo důkazem." řekla trochu omluvně.
"Já vím, ale já jsem prostě taková. Jak mám být jiná, když mi ty svině zabili rodinu. Můj otec a matka byly nevinní a přesto jsou kvůli takovým kretenům mrtví." dodala jsem smutně a zárověň vztekle.
"Lilith, klid! Taky jsi upravená." okřikla mě Ela, když viděla, že mám nože zase venku.
"Omlouvám se, ale tyhle vzpomínky bolí." omluvila jsem svoje jednání.
"Přimluvím se, aby jsi mohla do akce jestli ti to pomůže." A odešla.
Otřela jse se a došla si do skříňky pro suchý oblečení. Natáhla jsem si kalhotky a zapnula korzet. Pak jsem natáhla podvazkový pás a nazula lodičky. V tomlhle jsem byla spokojená. Původně to měl být vtip o zabijácký nevěstě, ale mě se to zalíbilo a není nikdo, komu by to vadilo. Vyšla jsem ze sprch a šla k kapitánovi, jak mi bylo vysílačkou nakázáno. Byla tam i Ela a zrovna o něčem jednali, ale přerušili to, hned jak mě zahlídli.
"Lilith, prokázala jsi, že jsi připravena do ostrý akce a tak pokud ti to nevadí, půjdeš zítra se Sunnym a Aronem do akce. Budeš jim pomáhat chránit budoucího kandidáta na starostu." řekl.
"Pane, je mi ctí, ale víte, že tohle není pro mě." řekla jsem odhodlaně.
"Je mi to jasný a čekal jsem, že tohle řekneš. Je známo, že se kyberneťáci snaží o infiltraci našich týmů a tak pokud chceš vysadíme tě v severní části a můžeš ničit předem vytyčený cíle. Ela ti bude vysílačkou hlásit směr." 
"Děkuji pane." poděkovala jsem a pak jsem požádala o odchod.
Dva těžkooděnci mě doprovodili do vrtulníku a ten mě odvezl na okraj, do mého domu.
Pomalu jsem dokráčela do pokoje a posadila se na postel. Vzala jsem do ruky fotku, kde jsem byla jako malá hočička s rodičema. Do očí se mi nahrnuli slzy, sevřela jsem ruce v pěst.
Zasraný kybernetici, sebrali mi rodinu.
Sedla jsem si k počítači a začala jsem si prohlížet svoje zítřejší cíle.  Jednalo se o nábořáře pro skupinu Kyberforever. Ukládal jsme si cíle do paměti a studovala budovy v okolí cílů.
Potom jsem v klidu ulehla na postel a usnula.
Opět mi zní v hlavě moje oblíbená písnička a já opět jedu ke svému domu. Situace se opakuje, nikdy nemůžu zachránit svojí holčičku a ani ženu, jsem z toho nervozní a totálně na dně.                                
Probouzím se uprostřed noci, celá propocená. Peřinu mám odkopanou a povlečení prořezaný od nožů z rukou. Dojdu si do kuchyně pro přášky a potom opět usínám. 
Vzbudí mě až telefon.
"Ano kapitáne, jsem připravená." odpovídám a jdu se obléct. Beru svoje nejoblíbenější kalhotky a korzet. Doufám, že to dneska bude težší boj než posledně. Zkontorluju ostří, zda se vysouvá jak má.
Pak nastoupím do přistavenýho vrtulníku a nechám se odvézt na velitelství.
Od velitele dostávám přesné instrukce a frekvenci, na které budu chytat Elu. Ihned kalibruju na Eli frekvenci.
Pak mě vrtulník odváží na okraj města, do nebezpečný zóny, kde mě vysazuje. Tady se neobjevují ani policejní jednotky, je tu nebezpečno, a není tu co bránit. Jsou tu jen chudí lidé, špína a hromada gangů.
Zkouším spojení s Elou a procházím kontrolu jednotlivích módů. Jsem připravena a Ela mi diktuje směr, kterým se vydám ke svému prvnímu cíli.
Jdu s klidem, pozoruju dění okolo sebe, děvky, opilce, různý individua a mnoho dalších. Musela jsem přehlídnout i prodejce zbraní, moje cíle jsou vyšší.
"Jestli se chceš rozcvičit, tak mu trochu pocuchej úsměv ale nesmíš ho zabít, je ti to jasný." řekla mi Ela, když viděla, že z něj nemůžu spustit oči.
Na mé tváři se objevil šibalský úsměv a tak jsem pomaličku šla k jeho dodávce a opřela se o dveře a počkala, až vyleze z dodávky.
"Ahoj, víš, mám problém. Nám nutkavou chuť si to s tebou rozdat, ale tak trochu jinak, než by jsis přál." řekla jsem mu ladně a přitom jsem mu vystavila na obdiv prsa deroucí se z korzetu.
"Jo holka, se mnou si to chtělo rozdat už několik holek." a chytil se za rozkrok.
"To věřím, ale já jsem jiná."a než stihl jakkoliv zareagovat, válelo se jeho ucho na zemi. Zařval a chytil se za ucho.
"Ty děvko, za tohle zaplatíš!"
"Jsi tak sladkej. A teď jdi a všem řekni tvým kamarádům, že přišla Lilith!" řekla jsem mu klidným hlasem, pak jsem se otočila a šla dál.
Pak jsem ucítila náraz. Byla to kulka rovnou do zad. Docela mě to štíplo.
"Jestli budu mít v korzetu díru, tak si mě nepřej." řekla jsem mu, když jsem se otočila. Měl v ruce jednoruční samopal. Přepla jsem na útočný mod a vysunula nože.
"Ty děvko, já věděl, že jsem ten tvůj ksicht už někde viděl!" zařval a začal střílet. Odrážela jsem kulky rychlým vlákádání ostří až jsem se dopracovala k němu. Vyrazila jsem mu zbraň, probodla v ramenou a přišpendlila na dveře dodávky. Jeho tvář se kroutila bolestí a tak jsem ho "přátelsky" podrbala na bradě.
"Chtěla jsem být milá, ale ty mě nutíš být zlou děvkou." a pomalu jsem začala zvedat nohu mezi nás. Z nohy mi pak vyjel nůž a blížil se mu k bradě.
"Mám tě pustit nebo ne, toť otázka." zeptala jsem se ho a udělala jsem zamyšlenou. Zatínal zuby, jak jsem pomalu povytahovala nože z ramenou a on začal klesat na nůž z nohy. Pak jsem nohu dala zase na zem a vytáhla nože z jeho ramen a on mohl v klidu padnout na zem.
"Máš štěstí, dneska tě nechám být, chci aby jsi šířil strach." 
"Ten se tu šíří i bez tebe ty mrcho!" snažil se drsně.
To mi stačilo a v klidu jsem odešla. Ani jsem se neušpinila.
"Teda Lilith, víš, že jsi opravdu bezcitná a to myslím zcela upřímně." pochválila mě Ela do vysílačky.
"V to doufám." 
Ela mi pak posíla souřadnice prvního, velkého cíle.
Tss, jen pět lidí jako ochranka, moc mě podceňují, říkám si pro sebe, když oskenuju prostor za dveřma. Přepnu na útočný mod a rozrážím dveře. Cíl na dohled, ale hned se na mě vrhá jeho ochranka. Je to otázka několika sekund a opět se pomalu přibližuju k cíli. Střílí na mě, ale moje ochrana drží a tak počkám, až se v klidu vyblbne a pak vytasím nože k jeho krku.
"Violet, prosím ne." zařve, ale je to zbytečný, moje nože mu řežou hlavu a ta padá na zem.
"Jmenuju se Lilith!" řeknu už klidným hlasem.
"Slyšela jsi to? prej Violet, jak nějaká holčička." postěžovala jsem si Ele.
"Nech to plavat." Uklidňovala mě. 
Ela pak posílá souřadnice dalšího cíle. Rozběhnu se a skáču na protější střechu. Doskok je tvrdší, zapoměla jsem přepnou do měkkého modu, ale nevadí, moje ocelový kosti to zvládnou.
Další cíl je pár kilometrů vzdálený a tak klidnou chůzí vyrazím na nejbližší metro. Lidi se na mě divně koukají, ale na to jsem zvyklá. Fleky od krve tu nejsou zase taková vyjímka. Možná je klame moje oblečení. Přecejenom mám jen korzet a kalhotky. Podvazkový pás nepočítám, to je ladný estetický doplňěk.
Vystupuji z metra a jdu na předem určený souřadnice.  
Jenže nikde nikdo, procházím se sama uličkou. Když v tomu uslyším výstřel a chvilku na to mě poráží dost velká síla. Ze stehna vytéká krev. Jsem zmatená, protože to je poprvý a dost to bolí. Začínám kulhat a tak se schovávám za první auto. Hlavně žádnou paniku.
"Lilith, co se děje!" kříčí Ela do vysílačky.
"Nechápu to, ale mám prostřelenou nohu skrz na skrz!"
"Protipancéřový kulky. Lilith, musí mít někde na střechách snajpra. Dokud ho nesejmeš, nemáš šanci." oznámila mi Ela.
"Jak, nemám pistoli." oznámila jsem jí blbý fakt.
"Já vím. Schovej se do budovy, do deseti minut je u tebe tým, který tě vyzvedne, hlavně nedělej kraviny."
"Hlavně rychle, ztrácím poměrně dost krve a nevím jak dlouho to vydržím." řekla jsem docela vyděšeně.
Chvilku jsem seděla za tím autem, nic se nedělo a tak jsem nahlídla přes kapotu, jenže další výstřel a kulka mě těsně minula. Vypočítala jsem dráhu letu a hrubý odhad pozice střelce. Tři bloky a desátý patro.
Dostala jsem nápad, a tak zvedám poklop od kanálu a pomalu slejzám. Podvazkovým pásem škrtím ránu. Tohle bude těžký, ale začínám se uklidňovat a přemýšlet. Je to jen sto metrů kanálem.
Nazvedávám poklop, podle odhadu je to postraní ulička u budovy, kde je střelec. Pomalu vylejzám a vstupuju do podzemních garáží. Jdu ke schodům a pomalu se po nich ploužím. Je to neskutečná bolest, alespoň, že ta krev už tolik neteče. 
Desátý patro. Pomalu otevírám dveře do chodby. Nikde nikdo není a tak hledám místnost, kde by teoreticky měl být střelec. Pomalu otevírám dveře ale jsem schovaná za rohem. Po chvilce vstupuji do místnosti a vidím střelce. Kouká do hledí a neustále pozoruje místo, kde bych měla být. Pomalu k němu přistoupím a nožema v ruce mu řežu ruku, kterou drží zbraň. Rychle se otáčí, ale než má cokoliv šanci udělat, ostří se mu boří do srdce. Párkrát se zacuká a je klid.
"Elo, prosím, pospěšte si. Plocha je čistá, jsem v desátým patře a nejsem si jistá, že to sejdu dolu." hlásím do vysílačky úspěšný dokončení. Pak si sedám a opírám se o zeď. Po chvilce padám na zem a omdlívám.
Opět slyším svoji písničku a zase jedu autem k domu na břehu. Procházím kuchyň a obývák. V ložnici opět nalézám svoji ženu Suzan. Opět se tříští sklo a já vybíhám po schodech a skáču z okna. Ale tentokrát moje holčička nekříčí a už není malá, ale je starší a dobrovolně utíká. Natahuju ruku.
"Violet!" 
Opět se probouzím. Jsem ve svém pokoji a sedí u mě Ela a velitel. 
"Vítej zpět Lilith." řekne Ela nadšeně. Velitel se otočí od okna a podívá se na mě.
"Jsem rád, že opět žiješ Lilith." řekl klidně jako vždycky.
"Opět?" podivila jsem se.
"Byla si deset minut mrtvá." řekla mi Ela.
"Jak se cítíš." zeptal se velitel.
"Unaveně, ale určitě brzo budu zase schopná." a posadila jsem se. Velitel se pak rychle otočil.
"Ehm." odkašlala si Ela a ukázala na mě.
Byla jsem nahá, měla jsem jen obvaz na stehnu a tak jsem zase rychle zalezla pod peřinu.
"Pardon." umluvila jsem se.
"Klid. Víme, že nosíš jen ten svůj korzet a kalhotky a tak jsme tě nechali nahou." řekla Ela.
"No nic, necháme tě. Doktor říkal, že dva dny a budeš v pořádku. Což je velice dobrá zpráva, na to, že tě sejmul protipancéřovkou, normální člověk by byl na hadry." pochválil mě velitel. Pak odešel a já zase usnula.
Probudila jsem se až v operační místnosti.
"A, šípková růženka probudila, zahulákal Black, když uslyšel jak se protahuju."
"Jsem rád, že tu mám tak pozorný lidi." řekl velitel na moji adresu.
"Omlouvám se, nechápu, jak jsem mohla usnout." omlouvala jsem se. Jsem zmatená, nikdy neusnu. Snad to bylo poprvé a naposled.
"Takže dneska máte za úkol vyhledat jednoho, dlouhodobě hledaného kyberneťáka v zakázaném území. Nebude oficiální pověření, jedete tam na vlastní pěst. Ela vás bude navigovat a Lilith bude opět jako první. Budete jí krýt ikdyž bude mít zbraň.
"Veliteli, nechci zbraň." ohradila jsem se proti jeho rozhodnutí.
"Neboj Lilith, půjde ti k oblečku." a usmál se.
"A Lilith, tenhle zmetek musí přežít, jasný." upozorňuje mě velitel na tak trochu drobnou změnu.
Když zavelel rozchod, došla jsem si na šatnu pro zbraň. Měla jsem ji ve skříňce, byla bílá a chytala se popruhy na stehno. Přichytila jsem si ji a připla k ní i podvazkový pás. Když jsem se pak podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že mi to sekne. Pak jsem se sešla s týmem u vrtulníku. Když jsem pak nastupovala, plácl mě Hugh po zadku.
Ale ani nestihl dát ruku zpět a opět měl ostří u krku.
"Klid, jen jsem si chtěl sáhnout, nemusíš být hned taková ne."
"Sáhni si ještě jednou a vypnu jí pojistku." ozvala se ve vysílačce Ela.
Všichni se pak začali smát.
"Díky Elo." poděkovala jsem ji předem, za to, co mi nabídla.
Pak nás vrtulník zavezl na místo určení. Kluci si nasadili helmy s hledím a čekali na rozkaz k výsadku. 
Pak jsme vyskočili. Dopad byl trochu tvrdší a na chvilku jsem ztratila cit v noze. Nechápu to, nikdy neměla problém. Možná je to kvůli zbrani, třeba bude potřeba překalibrovat hmotnost, jsem díky ní o nějaký to kilo těžší.
"Měli by jste být přibližně jeden kilometr od místa, kde byl dneska ráno spatřen. Dávejte si bacha, bude mít silnou obranu." varovala nás Ela.
"Notak chlapy, jdeme na věc, ať na nás nemusí čekat." řekla jsem nadšeně, nachystaná do boje na ty bábovky, co si rovnali popruhy.
"Ne každý si  může dovolit tu běhat takhle nalehko víš." ohradil se Sunny.
"Ještě že tak, kdybys tu běhal v korzetu, všichni by smíchem popadali a já bych se nudila."
"Nechte toho, víte, že se to zaznamenává. A Lilith má pravdu, už dávno máte být v pohybu." ozval se do vysílačky velitel.
"Díky pane." a tak jsem vyrazila. Skenovala jsem okolí, ale zatím bylo všechno v pořádku a když jsme po několika minutách přišli na místo, kde jsme očekávali silný odpor, nic se nedělo.
"Veliteli, jsme tu správně?" zeptal se Black do vysílačky.
"Určitě, budova na levo, jedenáctý podlaží." zněl rozkaz.
Přistoupila jsme ke dveřím a oskenovala.
Na kluky jsem ukázala rukou, že je jich pět a ať mi dají dvě minuty, než tam vtrhnou.
Doběhla jsem k postranímu vchodu a spustila tichý mod. Prvního zmetka jsem měla před sebou. Ani necekl, když jsem ho podřízla a pomalu uložila nazem, aby ostatní nevaroval jeho dopad na zem.
Ti čtyři budou trošku těžší oříšek. Podle skenu mají kyber paže a jeden i nohy, ale žádný skrytý zbraně. Rozbíháma se skokem se blížím k prvnímu. Když ho srážím k zemi, mám ostří zabořený v jeho hrudi a druhý u krku. V tu chvíli po mě začínají ostatní střílet. Odhaziji tělo a schovávám se za sloup.
"Tak se ukaž." říkám nahlas a poprvé si beru zbraň do ruky. Nakouknu, schovám se a při dalším vykouknutí střílím. Už jsou jenom dva. Jenže je to moc jednoduchý a tak uklízím zbraň zpět. Pořád po mě střílí a tak přepínám na obranu a nachystám nože. Opět se stíhám bránit a když přijdu k nejbližšímu, několika vpichy nožů ho zabíjím. Jenže jsem přišla o dočasnou obranu a několik kulek mě "drbe" na zádech a když se otočím, dvě se mi odráží o lícní kosti. Rozbíhám se a povaluju útočníka na zem, přičemž mu sekám ruku se zbraní. Když dopadám, mám pod koleny jeho ruce. Tohle je moje oblíbená pozice, jsou pak tak bezmocní. Ale tenhle má silný nohy a snaží se i se mnou převrátit, proto mu pro jistou bodám ostří do stehen. Moc se už necuká, ale ani nekřičí. Koukám se mu do očí, jak pendlují sem a tam, rozkrok, moje hlava, prsa a zase rozkrok. Líbí se mi to, ale pak přichází Black.
"Přestaň ho trápit. Vždyť ani neví, jestli má být vyděšený, nebo spokojený. Ani bych se nedivil kdyby mu stál." a smál se, pak padl výstřel a jeho hlava měla o otvor víc.
"Veliteli, takhle to nejde, nešlo by to udělat naopak? Takhle si ani nezastřílíme." postěžoval si Hugh do vysílačky.
"Lilith, nech jim taky něco." zněl rozkaz.
Nic jsem neříkala a tak jsem se přesunula za ně.
"Taky máš takový divný pocit, když jde za náma?" zeptal se Sunny Blacka.
"Budu hodná, nebojte se." řekla jsem jim potichu.
Byly sehraní, jeden kryl druhýho a nikde nenechali nehlídaný místo. Šlo jim to a pár věcí bych se třeba mohla přiučit. Rozkopávají dveře a pak střílí, záblesky z hlavní jsou tak úchvatný.
Pomalu se blížíme k jedenáctýmu patru ale situace se mění, když nacházíme mrtvoly.
"Zvláštní, jako by tu řádila Lilith." řekl Hugh a měl pravdu. Tohle bylo provedený s velkou silou a přesností, navíc některý vpichy měli tvar stejný, jako od mých nožů v rukách.
Najednou slyšíme řev a tak se opatrně rozbíháme. Chci všechny předběhnout, ale brzdí mě velitelův rozkaz, který mi dal najevo, že mám nechat je. Vbíháme do místnosti a tam je náš cíl. Má to spočítaný, postava za ním jenom lehce pohne rukama, a je po něm, sakra. Kluci pálí jak šílený.
"Veliteli, je tu další Luna!" křičí Black do vysílačky. 
"Lilith, je to na tobě." zní mi v hlavě.
Přepínám na útočný mod a vystupuju zpoza střílejících kolegů. Vídím tu postavu, mává rukama a odráží kulky. Když mě uvidí, dá se na útěk. Vypočítávam směr a vrhám se na ni obklikou, ale přečetla mě a uskočila. Odrážím se od zdi a utíkám za ní. Shazuju lodičky a tasím zbraň, jenže jak jsem očekávala, marně, jen ji to škrabe.
Vybíháme na ulici a ona se prudce zastavuje, zastavuju taky. Otočila se na mě a zadívali jsme se navzájem do očí. Jako bych koukala do zrcadla. Byla úplně stejná jako já, a byla i stejně oblečená. Jak je to možný? To teď nebudu řešit a rozbíhám se proti ní, ona dělá to samý a tak se naše zbraně zaklesávájí do sebe. Mácháme rukama sem a tam, ale jediný co se děje, že jsme jak ohňostroj, plný jisker. Snažím se ji dostat na břicho, ale zná moje kroky proto měním postup a odkopávám ji. Letí pozadu a naráží do auta až mu provalila bok. Rozbíhá se opět na mě ale já se choulím a aktivuju EMP. Jenže během záblesku ucítím úder do hlavy a pak jak mi její ostří sjíždí po zádech. Jsem zmatená protože najednou mám mžitky. Prolíná se mi tu několik obrazů. Když jsem se otočila, stála proti mně a pak se na mě vrhla. Opět jsem se bránila, ale místo nožů jsem měla v rukách meče. Bránila jsem se statečně, ale ubývali mi síly a tak jsem se schoulila a použila EMP. Po tomhle tam už zůstala klečet. Když jsem se vzpamatovala, přistoupila jsem k ní a podívala jsem se jí do očí. Měla je tak krásný, temně modrý a z koutků jí tekly slzy. Přistoupila jsem k ní ze zadu a namířila ji zbraň na hlavu ale váhala jsem, než jsem vystřelila.
Jenže jak jsem vystřelila, zmizela.
"Jak je to možný!" rozčilovala jsem se když jsem viděla, že jsem vystřelila do betonu.
"Kam zmizela!" křičela jsem na Blacka, když se konečně docourali dolu.
"Ta už je dobrou minutu pryč! Hned po tom EMP tě přeskočila a zdrhla. Pak jsi tu najednou šermovala a pak střelila do zemně." řekl Hugh.
"Blbost! Elo, je to tak?" zeptala jsem se ji hned, měla záběry z mého pohledu.
"Promiň, po tom EMP vypadl přenos. Máme jen zvuk." řekla zklamaně.
"Nejsem přece magor." divila jsem se.
"Pojď, doprovodíme tě do vrtulníku." nabídl se Hugh a objal mě. Byla jsem v šoku, přece jsem nemohla mít vidiny.
Šli jsme pomalu a já si pořád přehrávala situaci a najednou jsem občas viděla to co tvrdili, naprázdno jsem bojovala. Jako kdyby se mi předtím přehrávala nějaká vzpomínka nebo co, ale já nikdy tuhle situaci nezažila, jsem teprve na první akci.
Když jsme pak přišli k místu přistání, vystoupil velitel z vrtulníku a ztuhl.
"Teda vy jste fakt parťáci! Jak dloho takhle jde."  zeptal se jich.
"Od EMP útoku, nejspíš ji ta děvka rozřízla korzet." odpověděl Aron
"Jsi v pořádku Lilith?" zeptal se mě velitel a přitom mu oči lítali za strany na stranu.
"Jsem v pohodě." odpověděla jsem mu a prošla okolo něj do vrtulníku. I pilot na mě koukal.
"Asi ne, jsi nahá a ni o tom nevíš." dodal zády ke mně.
Ihned jsem se podívala měl pravdu, byla jsem jen v kalhotkách a se zbraní na stehnu. Ale co, nemám se za co stydět a v klidu jsem se posadila, tohle mě fakt už nemůže rozhodit.
"Stejně mi neseděl." řekla jsem s klidem a zajistila zádržný rám přes sebe. Stejně na mě už celý kilometr koukali a Hugh si mě i osahal. Však já mu to vrátím.
Na základně jsem si pak došla do šatny pro nový korzet a došla ke kanceláři velitele. Něco tam probírali s Elou a dost vášnivě. Vím, že to není správný, ale jsem zvědavá a tak jsem se posadila ke stolu a stiskla odposlech na interkomu.
"......to nemůžeme, jestli ho znova pošleme na výmaz paměti, nezbude z něj nic pane, bude to jen chodící robot, nebude mít kousek duše ani lidskýho chování." rozčilovala se Ela.
"Lidský už není co jsme ho probudili. Cožpak jste neviděla, jak nepřátele mučí? Nechtěl bych se mu dostat do spárů......"
O kom to asi mluví, že by nějaký nový objev?
"Pane, tak ho raději dejte na chvíli do klidu, společenský mod a já s ním vyrazím mezi lidi, aby se bavil. Třeba se ta pojistka na paměti sama srovná. Nemyslím, že by si Jason zasloužil něco takovýho, už takhle je to vaše hračka aniž by to věděl."
"Právě a jestli se něco posere, tak to odskáčem všichni do jednoho. Vždyť ho nezastavila ani protipancéřovka proboha!"    
Tak tohle bude nějaký hustý kyberneťák, protože takovýhle hoňky mají snad jenom ze mně.
Když si pak všimli, že sedím vedle, ukončili tu debatu a Ela vyšla ven. Třískla dveřma a odešla pryč. Vstoupila jsem s dovolením za velitelem a posadila se.
"Mám snad nějaký problém pane?" zeptla jsme se hned, protože byl evidentně rozčilený.
"To je v pořádku Lilith, řešili jsme tu jen nějaký drobnosti ohledně výpadku signálu při tý tvojí akci." řekl trochu kostrbatě. Asi to bude důležitý, když mi lže, ale to není moje starost.
"Lilith, dokud se to nevyřeší, přepínám tě do společenskýho modu a budeš mít dovolenou. Ela se o tebe postará." řekla zklamaně.
"Pane, já se omlouvám, jestli jsem něco pokazila, ale nechci zažít nějaký tlachání o ničem, chci boj." snažila jsem se bránit.
Ale velitel byl neústupný a aktivoval společenský mod. Zamezil mi tak přístup ke zbraním v mých rukách. Ale musí to tak být, mám problém a tak si musím počkat na řešení. Jdu šatny a sundavám korzet, kalhotky a podvazky se zbraní, místo toho beru černý klahotky a černý šaty. Na nohy nasazuju černý lodičky s menším podpatkem. Ještě porovnat ramínka a vlasy do culíku, jen dva pramínky po stranách si nechávám.
Potupně pak procházím okolo kluků, jakoby soucítili a jindy drzý Hugh mlčí. Poprvé můžu projít mezi ostatnimi policisty bez dozoru a jdu za Elou do kanceláře.
"Promiň, že to takhle dopadlo, ale bude to pro tebe takhle lepší, minimálně do doby, dokud nepříjdem na to, co se při tom EMP stalo. Ode dneška budeš bydlet u mě, můj manžel bude s dětma dočasně pryč, asi chápeš proč, a neber to osobně." 
"Rozkaz."
"Žádný rozkaz. Od teď budeš obyčejná dívka, žádný pane, rozkaz pane. "
"Rozumím." řekla jsem poslušně a počkala, až se sbalí.
Pak jsem s ní vyšla ven. Už jsem zapoměla, jak tohle město vypadá. Je to těžký, když člověk výrůstá na okraji a jediný kam se dostal, byla nemocnice, kyberinstitut a základna.
Ani jsem nevěděla, jak se mám chovat. Všechny mody byly deaktivovaný, nepoznávala jsem lidi, ani jsem si je nemohla ověřit, co kdyby tu byl vrah. Bohužel, jediný mod byl společenský a sebeobrana.
"Klid, uvolni se." snažila se Ela mile, když viděla, jak křečovitě jdu.
"Snažím se, ale už si nevzpomínám, jaký to je bez pomoci."
"Já ti pomůžu. Zajedeme ke mě, já se převleču a pak někam vyrazíme."
A tak jsme se posadili a jeli asi půl hodiny do mrakodrapu, pak výtahem do stodesátýho patra a k Ele do bytu. Měla ho pěkně zařízený, všude měla fotky manžela dvou dcer.
"To je Lilith a Eleanora." řekla nadšeně.
"Lilith?" podivila jsem se.
"Náhoda co. Je pojmenovaná po tobě. Narodila se, když jsi nastoupila k nám."
"Aha, a kde si pracovala, já si tě pamatuju až z poslední doby a tady tý holčičce je šest let." podivila jsem se.
"Nemůžeš si mě pamatovat, pracovala jsem na jiným oddělení a jen omylem se k tobě dostala. Tenkrát jsi vyšla z výcvikového centra, ještě jsi měla vytažený nože, na sobě kusy molitanu a rozčilovala jsi se. Tenkrát jsem byla šokovaná, když jsem tě viděla a dostala jsem strach, to víš, byla jsem těsně před porodem."
"Aha, promiň, určitě jsem tě nechtěla vyděsit." omlouvala jsem se.
"Ne, neblázni, nemohla si tenkrát nic dělat, to já se připletla."
Pak se sebrala a šla do ložnice se převléct. 
"Elo?"
"Ano Lilith?" 
"Kdo je Jason? Bohužel se v tomhle modu nemůžu připojit do databáze." nadhodila jsem nejspíš citliví téma protože poměrně dlouho bylo ticho.
"Jason? To mi nic neříká." zalhala mi. Teď nevím, jestli se mám přiznat, nebo to nechat být.
"Proč se ptáš?" zeptala se, když přišla zpět do pokoje. Měla krásný, třpytivý šaty až po kolena, lodičky s řemínky okolo nohy až do půlky holení. Okolo krku měla řetízek a náušnice.
"Nic, jen jsem ho měla v tom divným snu při akci." zalhala jsem.
"Je to možný, že to nějak mohlo být slyšet v pozadí přitom EMP výboji." pokračovala ve lhaní.
Pak jsme zase jeli výtahem dolu a pak odjeli taxikem do večerního klubu. Hráli tam rock, což mi vyhovovalo.
"Tancuješ?" zeptala se mě Ela.
"Ne, neumím tancovat."
Ale to na ni neplatilo a chytila mě za ruce a odtáhla na parket.
"Jen se pohybuj jako já." a začala se pohupovat a nakrucovat. Pak jsem ji napodobavala a pomalu se zlepšovala. Nejspíš jsem kdysi tancovala, jako malá holčička a po chvilce jsem už s Elou pařila bez ostychu.
"Asi se někomu líbíš." oznámila mi Ela asi po hodině tancování.
"Já? Komu bych se asi líbila." podivila jsem se.
"Notak, Lilith, nepodkopávej si sebevědomí, jsi tu ta nekrásnější holka." pochválila mě a tak jsme šli k baru, odkud mě sledoval můj tajný ctitel. Ela mi ho nenápadně ukázala. Byl to mladý kluk, o pár let starší než já, tak dvacet. Byl silný a slušně oblečený.
"Já nevím, já nevím jestli jsem ta pravá na navazování nějakýho kontaktu." znejistěla jsem.
"Klid, pomůžu ti."
Když v tom se mi lehce zvětšili prsa a díky tomu v těsných šatech vytvořili mezi sebou výrazný žlábek.
"To je sexy mod. Ten byl můj nápad." řekla Ela a popostrčila mě.
"Ahoj, já jsem Lilith. Kamarádka mě posílá sem, protože si všimla, že se po mě neustále koukáš." začala jsem trochu divným způsobem.
"Ehm, moc se omlouvám, jestli to je nějak nevhodný." snažil se mi říct do očí, ale bohužel mi neustále koukal na prsa. Normálně by mi to bylo jedno, ale tentokrát mi to bylo milý, to asi ten sexy mod.
"Ne. Já se omlouvám, že to takhle začíná. Nejsem ve společnosti často, a nevím jak se mám chovat."
"O promiňte, já taky ne, jmenuji se Alan." 
Podala jsem mu ruku, chytil ji a políbil. Pak se ale podíval a uviděl spoje a znejistěl.
"No jo no, kyberimplantáty."
"Nový ruce?"
"No tak trochu, ale nebojte, jsou něžný." dodala jsem k tomu i úsměv. Kdyby chlapec věděl.
A tak jsme si začali povídat, a pak přišla Ela, a já je představila. Docela se mi to začalo líbit, takhle na chvilku vysadit. Když mi pak Alan nabídnul drink, neodmítla jsem. Potom začal vyprávět o sobě a o svý touze pracovat pro firmu, která se snaží lidem pomáhat, tak jako mě. 
Pak chtěl něco o mě, a tak jsem mu začala vyprávět o svém životě. Některý detaily jsem vynechala, třeba, že jsem zabiják a že by mi to trvalo pár vteřin, to tu vyvraždit, ale to že jsem policistka jsem neopomenula a udělala jsem na Alana dojem.
Když mi pak objednal druhý drink začal mě chválit. Chválil moje šaty a moje vlasy. Prej mám i velmi krásný oči a zíral mi do nich. Nevím, ale měla jsem pocit, že mě začal uvádět do rozpaků a dokonce jsem se červenala a to když mi pochválil pozadí. Pak jsme si dali další drink a Alan pokračoval ve chválení.
"Chtěl bych políbit vaše rty, s vašim svolením." vyhrkl ze sebe. Nebránila jsem se a tak mě něžně pohladil po vlasech, za ucho a pak mě políbil. Bylo to příjemný a všude po těle jsem ucítila zvláštní brnění. Když se pak střetli naše jazyky, bylo to jako extáze. Jeho ruce se přesunuli na moje boky a stehna.
"To bylo úžasný." řekl, když přestal.
"Víc než úžasný." řekla jsem zmateně. Tyhle city jsem nikdy nezažila a tak jsme to zopakovali. Jenže Alan se věnoval i jiný částem a tak když jsem ucítila jeho ruce na svých prsech, kousla jsem ho do jazyka.
"Omlouvám se." omlouvala jsem se, když jsem zjistila, co jsem provedla.
"To bude v pohodě, jen jsem se lekl." uklidňoval situaci.
A tak jsme si další drink a Raději se při dalším líbání vyhnul mým prsům.
"Jestli chceš, tad yjsou klíče od mého pokoje." přišla za mnou Ela s nabídkou, když viděla, jak se máme s Alanem dobře. Podívla jsem se na ni a pak na Alana. Jen pokrčil rameny a tak jsme spolu odešli ven kde nám Alan zastavil taxi a odjeli jsme do Elino pokoje.
Tam jsme se opět začali líbat a namířili jsme si to do ložnice. Pomalu jsem Alanovi rozepnul košili a klahoty. Když jsme pak došli do ložnice, posadila jsem se a kalhoty jsem mu stáhla. Alan mi pak sundal šaty a chvíli na mě jen tak koukal. Prohlížel si mě a já jeho. Pak jsem si rozpustila vlasy a sundala boty. Byla jsem tam jen v kalhotkách a on jen v trenýrkách a ponožkách. Poposedla jsem si dozadějc a Alan mě povalil na záda, jenže to jsem otočila já jeho, koleny přimáčkla ruce do postele a před obličej mu nastavila rozkrok. Byl vyděšený, ale zbytečně, chytila jsem kalhotky a roztrhla je. Když jsem je pak odhodila, měl před sebou můj rozkrok, tak jak ho bůh stvořil. Chvilku váhal, ale pak se chytil otěží a začal mě jazykem rozehřívat. Když jsem usoudila, že je to dobrý, překulila jsem se na záda roztáhla nohy. Alan se pak nademnou rozklekl a začal mi líbat bradavky. Pak si sundal trenýrky a já uviděla jeho výbavičku. Měl ji poměrně velkou a byla v pozoru. Alan nebyl žádný amatér, takže se choval jako profík a nejdřív si mě rukou upravil. Cítit jeho prsty uvnitř mě, bylo fascinující a já jsem se prohnula. Pak do mě zabořil penis. Když se zabořil nadoraz, musela jsem se kousnout do jazyka, abych neječela blahem. Pak jsem si minimálně dvacet minut užívala jeho žilnatý penis dokud se nezacukal a nenaplnil mě láskou. Když se pak vysunul, lehnul si vedle mě a rukou mě hladil přes prsa. Něco ve mně mi říkalo, že tohle ještě není konec a tak jsem jeho povadlý penis vzala do ruky a malými výboji ho probudila k životu. Alan byl šokovaný, co dovedu, ale to už jsem si nasedla a užívala si opět penis uvnitř a tentokrát jsem ho malým proudem stimulovala tak dlouho, dokud jsem nedosáhla svýho, pak jsem to dovolila i jemu. Alan byl nadšený, když měl odemně vlhký rozkrok. Pak jsem teprve slezla a lehla si vedle něj.
"Tak tohle bylo to nejlepší, co mě za těch osmnáct let mohlo potkat." utrousila jsem potichu. Ten krásný pocit ve mně ještě dozníval.
Pak jsem se přikryla a Alan zhasnul světla.
Tu noc se mi zdál opět můj sen, ale tentokrát jsem doma našel Suzan a Violet. Byl jsem spokojený.
"Prober se." zněl mi hlas v hlavě.
Otevřela jsem oči, ale nikdo nikde nebyl a Alan spal, tvrdě, protože chrápal.
"Nejsem tu, jsem v tvý hlavě."
"Kdo jsi?" zeptala jsem se potichu.
"Říkej mi Rex a jsem ten, co se ti snaží pomoct. Od tebe budu chtít plnou spolupráci. Já jsem ten, co ti osvěží paměť."
"Nepotřebuju osvěžovat paměť." a podívala jsem se na Alana.
"Tohle chtějí, tvoje paměť se vrací a tímhle jí chtějí pohřbít." zní hlas.
"Jaká paměť sakra." zeptala jsem se.
"Jason." řekl ten hlas.
"Jak to, že víš o tomhle jménu." podivila jsem se.
"Vím toho mnohem víc. Dokonce vím i to, že vedle leží policista a byl nastrčený Elou, aby tě svedl a přivedl na jiný myšlenky." pokračoval.
"Ne, Ela je kamarádka."
"Ela z tebe udělala tebe, je to tak trochu její práce Jasone." 
"Jasone? Já jsem Lilith!" rozčílila jsem až jsem probudila Alana.
Ten se na mě podíval, chytil mě za ruku a zase usnul.
"Ano, jsi Lilith, ale tvoje pravý jméno je Jason a jestli chceš vědět víc, musíš mě poslouchat." pokračoval ten hlas.
"A jakto, že tě slyším." podivila jsem se.
"Jsem na vaší komunikační frekvenci."
"Ale to tě uslyší na základně, jsem stále propojená."
"Ne, izoloval jsem ji, nejde napíchnout. Dokonce dokážu odblokovat tvoje mody, jenže to by asi nebylo dobrý, dokud mi nebudeš věřit. Pokud bych to udělal, prozradíš se a pošlou tě na totální výmaz paměti."
"Počkej, o tom se bavil velitel s Elou."
"Já vím, podle databáze, kterou jsem jim mohl díky tobě napíchnout, se bojí, že si vzpomeneš a oni přijdou o svůj největší trumf. Nejsi jediná, kdo je takový a když zjistili, že je další, kterou neovládají, dostali strach. Potřebujou tvoji oddanost"
"Jsem zmatená, nevím co si mám o tomhle myslet."
"Všechno se postupně dozvíš a pokud dodržíš všechno, co ti řeknu, pomůžu ti zjistit pravdu. Jako důkaz, že to myslím vážně, ti uvolním přístup do databáze, vypnu tenhle tvůj sex mod, ale ty nesmíš o našem rozhovoru nikdy nikomu nic říct a dál hrát tu jejich hru, jasný? Pokud mě neposlechneš, nemůžu už zaručit, co se pak stane" 
Souhlasila jsem, Rex vypnul sexy mod, zmenšila se mi prsa a zase jsem si lehla a usnula. 
Když jsem se pak vzbudila, Alan už nebyl vedle mě, ale slyšela jsem ho, jak se sprchuje.
V klidu jsem se oblekla zpět do šatů a došla do kuchyně si udělat něco k jídlu. Jenže v tom přišla Ela, koukala na mě a usmívala se.
"Tak co, jaký to bylo." zeptala se mě, když si všimla, že nemám kalhotky a Alanovo věci jsou podél postele.
"Bylo to fajn." odpověděla jsem stroze. Nevím, potom co jsem se dozvěděla v noci a pokud je to pravda, nemůžu být pořád stejná.
"Asi to nechceš rozebírat." a přestala se zajímat.
"No je to blbý, i vůči jemu." a ukázala jsem na Alana, když zrovna vyšel ze sprchy, téměř nahý, jen ručník okolo pasu. Když Alan uviděl Elu, všimla jsem si, jak cuknul rukou, že zasalutuje, ale ustál to. Budu muset víc sledovat tyhle drobnosti, protože zatím měl Rex pravdu. Jen nevím proč. Proč mi říkal Jasone. No vypadá to, že budu muset hrát jeho hru.
A tak jsme všichni tři posnídali a pak jsme Alana vyprovodili a odjeli jsme zase na základnu. Velitel už na mě čekal a tak jsem prošla přes celý oddělení k němu do kanceláře.
"Tak ja se cítíš. Je to báječný. Celý večer jsme si s Elou povídali a pak jsem se seznámila." naznačila jsem mu. Musela jsem se chovat, jako se stále aktivním modem a musela jsem doufat, že o tom neví. 
"Seznámila?" podivil se.
"Ano, Ela to zařídila." a usmála jsem se na něj.
Velitel jen zakroutil hlavou a povolal si Elu. Pak si spolu chvilku povídali. Bavili se o mě, ale nemohla jsem poznat o čem, dokud nemám aktivní bojový mod, nemám lepší sluch a ani neumím odezírat.
"Omlouvám se, teď mi Ela všechno vysvětlila. Promiň Lilith, Ela už vypla ten zvláštní mod. Ale teď k věci. S nadřízenými jsem probíral ten včerejší výpadek a rozhodli se to nechat jen v pozorování, takže pokud budeme potřebovat, povoláme tě do akce ale momentálně nemáme nic, takže jestli chceš, můžeme tě odvézt domu." řekl velitel.
"To bych brala, akorát jestli by to bylo možný, mohla bych si vzít svoje oblečení? Necítím se v tomhle nějak ve svý kůži." požádala jsem ho, abych mohla sundat šaty a vzít si zase svůj korzet a kalhotky.
Velitel jen kývnul na znamení souhlasu a já jsem si došla do šatny se převlíct. Jediný co jsem si nebrala, byla zbraň. Pak jsem nastoupila do vrtulníku a nechala se odvézt domu. Když vrtulník odletěl, byla jsem pořád venku a porozhlídla jsem se po okolí. Teď mi došlo, že jsem to nikdy neudělala, vždycky jsem hned zalezla domu a chystala se na druhý den. Procházela jsem se jen tak po venku až na příjezdovou cestu. Proč vlastně nikdy nejedu autem, proč mě vozí vrtulník. Jenže když jsem se pak otočila, došlo mi to. Tohle je dům z mých snů! A najednou jsem měla před sebou ten sen, ale já nespala. Slyšela jsem tu písničku a šla k domu. Interiér se trochu změnil, ale pořád měl podobný rozložení.
"Promiň, musel jsem tě nechat zavzpomínat." ozval se Rex v hlavě, když se ten sen zase vypnul.
"Ty jsi tu?" podivila jsem se.
"Jsem pořád s tebou, jen tě neruším, dokud není potřeba."
"Jsem hodně zmatená, co tohle všechno má znamenat." zeptala jsem se ho.
"Promiň, ale já nevím, jestli tohle můžu, tohle by mělo být v moci někoho jinýho." odpověděl.
"Jak někoho jinýho." podivila jsem se.
"Tohle není tak moc jednoduchý. Jsi osobnost a s hroznou, dvojitou minulostí a já nevím, jestli jsem ten pravý, kdo ti může osvětlit." vyhýbal se otázce.
"A kdo jiný by mi to mohl osvětlit." zeptala jsem se trochu naštvaně. Proč se mi teda naboural do hlavy, když mi něchce nic říct, ikdyž slíbil, že mi pomůže.
"Jsou tu dvě osoby, který na to mají větší právo než já, ale nemůžu ti nic říct, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku a nemůžeš je ohrozit. Je mi líto, ale víš, že jsi extrémně nebezpečný."
"Nebezpečný? Proč o mě mluvíš jako o muži." rozčílila jsem se.
"Promiň, síla zvyku a už se to nestane." omluvil se mi.
"Jo, protože jsem Lilith."
"Jasně Lilith." řekl Rex.
"A kdy budu připravená se setkat s těma dvěma." zeptala jsem se zvědavě.
"To nevím, jde o to, jakmoc velkou kontrolu nad tebou mají a hlavně, jak moc velkou kontrolu máš ty nad sebou. Vždycky jsi byla nebezpečná, ale jen proto, že jsi chtěla, takže pokud to tak je, můžeš být i hodná a nepotřebuješ k tomu žádný společenský nebo sexy mod, chápeš?" začal mi vysvětlovat.
"Vždycky jsem měla možnost být milá, ale já nechtěla, proč taky, nikdy si to ty zmrdi nezasloužili." rozčílila jsem se trochu.
"Vidíš a právě proto ti to nemůžu dovolit. Nutí tě to být taková jaká jsi, ale to nejsi ty, to jsou oni, oni ti dali do  hlavy důvod být taková, jaká jsi."
"Jak mě nutí?" 
"Tvojí minulostí, to oni ti nahráli, že jsi přišla o rodiče díky kaberneťákům. Jenže tvoji rodiče žijí!" 
Po týhle větě jsem tam stála, šokovaná, neschopná cokoliv říct.
"Ale já vím, že umřeli." řekla jsem sklesle se slzama v očích.
"Neumřeli. Jen ti to tak podali, aby tě ovládli, vědí, že to co tě žene je vztek a pomsta. Mají to propracovaný a ty se v tom natolik ztrácíš, že jim vlastně za to děkuješ tím, že pro ně vraždíš. Neříkám, že jsi zabíjela slušný lidi, to zatím ne, ale zabíjela si je, protože to oni chtěli." pokračoval Rex.
"Sakra!!" zakřičela jsem vzteky a přaštila do zdi.
"Do háje." řekl se Rex.
"Co." zeptala jsem se vztekle.
"Podívej se sama na ruce." řekl a jak to dořekl, podívala jsem se. Měla jsem vysunutý ostří a bylo zabodnutý ve zdi vedle pěstí. Strašně jsem se nad tím podivila protože pokud vím, nemám povoleno používat zbraně a přesto na ně koukám.
"Jsi nestabilní. Vypadá to, že pojistky v mozku selhávají." řekla  Rex.
"To je dobře ne." řekla jsem a schovala jsem ostří zpět.
"Ano i ne. Zdá se že ztrácí nad tebou kontrolu, ale ty na to nejsi připravena." řekl Rex.
Taky jsem byla zmatená a nevěděla jsem, co si o tom mám mylset.
"No nic, nechám tě o samotě. Tohle se musí vyřešit. Ozvu se až budu mít plán. Ale základ platí, musíš se chovat, tak aby nic nepoznali, prosím!" a odmlčel se. 
Došla jsem do obýváku a sedla si k televizi. Pak jsem aktivovala vyhledávání osob a zadala jsem jméno Jason. Zredukovala jsem to na mrtvý a pak na mrtvý v boji. Zúžila jsem to na dvacet Jasonů zabitých v boji. Vyloučila jsem vojáky a jiný města.
Jason Summerset, brutálně zabit před rokem při zátahu na kybernetiky. Jeho manželka Suzan zavražděna před pěti lety, v tý době unešena jeho dcera Violet. Nenahraditelný bojovník za zákon a zároveň uživatel mnoha kybernetických doplňků, od umělích rukou, po elektronický doplňky v mozku.
Jen jsem tupě zírala na obrazovku televize, když jsem to četla a dívala se, Suzan, Violet. Jména z mého snu, dům z mého snu, vzpomínky, Rex, ta dívka co vypadala jako já a to, že jsem jí i zabila.
Bylo toho na mě strašně moc, nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Pokud by tohle byla pravda, tak proč já. Proč by se to mělo týkat mě, včem jsem měla být vyjímečná, nebo snad vyjímečný? 
"Rexiiiiiiiii!" křičela jsem, ale nikdo se neozýval. Začala jsem být zoufalá z toho, že pomalu přestávám mít rozum. Šílela jsem snad? Nejsem nějak vadná, nemám se přiznat veliteli? třeba by mi v tomhle pomohl, určitě by věděl co s tím, ale byla bych to já, nebo jen to, co by si přáli. Jenže já nechci přijít o to, co jsem. Sakra, otázky se množí a odpovědi nikde a vzteky jsem rozbila stůl.
V první řadě se hlavně musím naučit ovládat, vědomí mé síly mi sice pomáhá v boji, ale v normálním životě je to na obtíž. Jenže při pomyšlení na "normální" život mě opět přepadne vztek a už zlomený stůl sekám na cucky. Když tam pak stojím "vítězně" nad stolem a koukám co jsem provedla, klekám na kolena a začínám brečet.
Když jsem se vyplakala, utřela jsem slzy a pustila se do úklidu. Tohle nesmí nikdo vědět, jinak bych se asi dostala do obtíží a taky jsem si řekla, že dokud nebudu mít jasný důkazy budu nadále ta Lilith, kterou všichni znají, nelítostná v boji a poslušná. Kdo ví, jestli to tak nebude nejlepší.
Když jsem to pak poklidila, šla jsem do ložnice
"Lilith?" ozvalo se asi tak po hodině od mého běsnění z kuchyně. Vstala jsem a šla jsem se podívat. Stála tam Ela a dívala se na mě.
"Jsi v pořádku?"zeptala se.
"Jo jsem. Něco se děje? Nikdy jsi za mnou nebyla."
"Přijela jsem jako kamarádka." řekla s klidem.
Nevěděla jsem, jak mám reagovat, kamarádi se nepodráží navzájem, ale jestli chci někdy znát pravdu, musím začít přemýšlet sama za sebe.
"To jsem ráda. Ani nevíš, jaká je tu nuda když není co dělat."
"Já vím a přemluvila jsem velitele, že tě pošle do akce."
Po týhle větě se mi rozzářili oči.
"A samotnou, bez dozoru. Víš, dostaneš trochu detektivní práci s tím, že budeš mít volnou ruku." pokračovala v dalším překvapení.
"Jsem šokovaná." dodala jsem zcela upřímně.
"To jsem ráda. Je nám jasný, že boj je to, co chceš, ne sedět na prdeli. Tohle nejsi ty, sedět tu u televize a přemýšlet." pokračovala a já ji zase začala mít ráda.
"A kdy to začne?"
"Vrtulník je venku, je to jen na tobě." řekla s úsměvěm na tváři.
Nevím proč, ale objala jsem ji a pomalu, s velkým nadšením, jsem šla do vrtulníku. 
"Buď opatrná Lilith, ikdyž to tak nevypadá, jsi pro nás moc důležitá, než aby jsme o tebe přišli." pošeptala mi do ucha, těsně před tím, než se otevřel nákladový prostor a já mohla vyskočit.
Když jsem dopadla, podívala jsem se nahoru na vrtulník a pak jsem se rozeběhla.
Když jsem se vyrelaxovala, začala jsem pomalu ale jistě pracovat. Prohlížela jsem si lidi a oni si prohlíželi mě. Mělo to na mě zvláštní účinek, příjemný a hlavně, když něktří raději odcházeli strannou, než aby se přiblížili. Pak jsem zahlídla jednu osobu, kterou mi scan vyhodnotil, jako podezřelou a tak jsem se za ní pomalu vydala, přepnula jsem do tichýho modu a pohybovala se skoro v jeho stínu. Neměl ani tušení, jak blízko je smrti. Už jsem pomalu vysunula ostří, když v tom se ozval výstřel a těsně vedle mě se udělala díra do země. Uskočila jsem a schovala za zděný sloup. Jenže v něm po chvilce byla díra a tak jsem musela opět změnit pozici.
Nemůžu tu přemýšlet.
Jenže pořád jsem byla pod palbou a tak jsem zaběhla do budovy, ale tam se okamžitě spustila střelba. Jak je to možný, museli tu na mě čekat. Přepnula jsem do obranýho modu, jenže něco ho rušilo a já nemohla sledovat dráhy kulek. Kulky mi začali ničit korzet a kůži a tak jsem vyběhla opět na ulici, jenže to zase po mě stříleli. Musela jsem se dát na útěk.
"ELO! Ozvi se!" křičela jsem ale nikdo neodpovídal. Byla jsem zoufalá protože jsem netušila, čím to po mě střílí.
Když to vypadalo, že mám chvilku čas, nabírala jsem síly. Dýchala jsem za dva, prohlídla jsem se a měla jsem několik poškozený, tvář, ramena, paže, stehna, prsa, břicho.
Jenže to už zase okolo mě prosvištěla kulka. Do háje, tohle je hodně špatný a tak jsem opět vběhla do budovy, naštestí prázdný. Odtud jsem mohla pozorovat stav. Šest těžkooděnců s kulemetem, tři se samopalem. Tohle je ale policejní výbava. Žebych se přimotala do nějaký akce a oni si mě spletli?
"Tady Lilith, policejní sbor Intax. Nestřílejte! Jsem ta v tom bílím." vysílala jsem na všech známích frekvencích. Žádná odezva.
Najednou jsem uslyšela komunikaci mezi policajty. 
"Nemáš zač." ozval se Rexův hlas.
"Teď to prosím tě přežij, jdeme si pro tebe." pokračoval.
Byla jsem v šoku, proč po mě jdou vlastní lidi? Jenže nad tím nebyl čas přemýšlet, další kulka mi proletěla okolo hlavy. Jenže teď jsem měla trochu výpomoc  a já mohla díky jejich komunikaci provádět lokalizaci. Věděla jsem, co o mě ví a kde mě vidí a tak jsem přepla na útočný mod. Byl to ladný tanec a když jsem to po půl hodině dokončila, byla jsem víc červená, než bílá. Jenže oni stihli zavolat posily a tak jsem musela zdrhnout a na to jsem musela na na ulici, to se mi moc nechtělo.
"Rexy?" zkusila jsem ho, ale nikde nikdo, zase jsem v tom byla sama.
Jenže po prvním přeběhnutí jsem uslyšela, jak se o mě baví. Mají neskutečný přehled, museli být někde vysoko. Musím přeběhnout a sledovat výstřel. Vběhla jsem do ulice a těsně předemnou se objevilo nějaký zařízení. Pak padl elektrický výboj a já dostala křeče. Paralyzovalo mě to a já tam byla nehybná uprostřed ulice.
Co teď! Snažila jsem se pohnout, ale svaly mě neposlouchali a já se začala smiřovat se svým koncem.
Ale ani ten mi nebyl dopřán a než mě stihli sejmout, ucítila jsem, jak mě někdo strhává a táhne smykem pod střechu. Něco mi píchá a já se po chvilce zase hýbu, ale nemám v povaze vděčnost a než se dotyčný naděje, má na krku moje ostří.
"Kdo jsi!" křičím na něj. Opět ta trapná situace, kdy dotyčný, místo toho aby spitoval svědomí a modlil se za rychlou smrt, koukal mi na prsa.
"Jsem Rex!" zakřičel. Nevěděla jsem, jestli mu věřit, ale na druhou stranu, pomohl mi se dostat z ulice. Chvilku jsem na něm "seděla" a pak jsem zatáhla ostří a slezla z něj.
"Páni." řekl jsen, když se postavil. Byl vysoký ale děsně neatletický typ a podle scanu, se jménem nelhal.
"Co." zeptala jsem se ho.
"Nikdy jsem nebyl takhle blízko."
"Blízko čeho." podivila jsem se.
"Tobě. Neber si to osobně, víme, že jste krásný, ale nikdo z nás obyčejných nikdy neměl možnost být takhle blízko, aby to ověřil. Ale až budu klukům výprávět, že jsem se nosem otíral o rozkrok Luny, budu pro ně bůh!" blekotal další nesmysly.
"Ono je nás víc? A co je to Luna." vyzvídala jsem.
"To až potom, teď tě musíme odtud dostat." pak padlo několik výstřelů a já viděla přistávat vrtulník, ale nebyl policejní. Rex se zvedl a utíkal do něj a já za ním. Když jsem se posadila, Rex mě zkontroloval zařízením, jestli mě nesledují.
"Tak, teď k tvým otázkám. Jste čtyři, tedy byly jste čtyři, už jste poslední dvě a dlouho jsme si mysleli, že je už jenom jedna poslední, dokud jsi se neobjevila ty před pár dny. Nikdo tomu nevěřil, ale když jses prala s další Lunou, začal se můj šéf pídit a dostal se k tobě."
"Tvůj šéf?" Snažila jsem se získávat informace.
"Neboj, brzo se sním setkáš." uklidňoval mě.
"To už se nebojíte?" dodala jsem trochu ironicky.
"Nemáme jinou možnost, rozhodli se tě zlikvidovat, ale náš zdroj uprostřed policie nás informoval, že tě poslali na smrt a tak jsme jen čekali na tvoji lokalizaci a omlouvám se, že to chvilku trvalo."
"To je dobrý. Jenom nechápu, jak mi mohli vyřadit obranný mod, nemohla jsem sledovat kulky."
"To byla kdysi vyvynutá technika na obranu před Lunou. Ale dost otázek, za pár minut ti to řekne šéf sám."
A jak to dořekl, začali jsme přistávat. Po přistání se mě ujalo několik ozbrojených lidí. Podle lehkého vybavení mi věřili a já neměla důvod nevěřit jim. Pak mě přivedli do místnosti a odešli. Stála jsem tam a pak mi Rex do hlavy řekla, abych se posadila. Nevěděla jsem, jak moc jim mám věřit, ale posadila jsem se. Když v tom se na zemi objevilo to zařízení, co mě předtím pralyzovalo na ulici. Okamžitě jsem vyskočila ze židle, vytasila ostří a čekala, co se bude dít.
"Klid Lilith." ozval se hlas osoby vstupující do místnosti.
Byl to postarší pán, tak šedesát a můj scan ho nedokázal identifikovat.
"Nesnaž se, nemám záznamy, ale jmenuji se John a jsem tu od toho, abych ti zodpověděl otázky." odpověděl s klidem. Chvíli jsem na něj koukala a po chvilce jsem se uklidnila  schovala ostří zpět.
"Vaše tvář, je mi tak povědomá." 
"Je to možný, máme hodně společnýho a dojdeme k tomu. Teď se ptej, máš jistě hodně otázek."
"Luna, co je to." zeptala jsme se hned na to, na co mi Rex slíbil odpověď.
"Luna je speciální program na vývoj specializovaných lidí s implantáty, tebe. Jak je ti známo, spousta lidí touží se zdokonalit, ale nic se obešlo bez problémů. Ale pak se přišlo na jednu zvláštní věc, díky který jsme měli naději v tomto vývoji pokračovat. Jenže to bylo příliš velký tajemství, který bylo potřeba střežit a tak zvnikly čtyři Luny. Velmi specifický lidi s neskutečnými vlastnostmi doplněný nejmodernější kybernetikou, která se nedá ještě tak deset let předběhnout."
"Aha, takže já jsem byla jako že vyrobena?" podivil jsem se.
"Ne, jen tvoje tělo."
"Nechápu."
"Jason, co ti to říká."
"Jen útržky, muž, otec a manžel s tragickým koncem." dodala jsem stroze.
"Přesně, ty." řekl klidně ale mě to šokovalo.
"Ano, ty jsi Jason a jestli dovolíš, vysvětlím ti to, ale nejdřív se podívej." a pustil na zdi video.
Bylo tam tělo muže a vedle moje tělo s prostřelenou hlavou. Ten muž byl evidentně zdraví a při vědomí. Byl připoutaný aby se nemohl hýbat a v tu chvíli jsem na videu poznal Elu. Pak mu píchli injekci a v tu chvíli začala velmi zvrhlá část. Tu dívku začali stroje rozřezávat tak, že z ní zůstalo torzo a vše co nebylo stroj odstranili. Poté se stroje pustili do toho muže, taky ho rozřezali až z něj zůstalo jen to, co z tý dívky, než to vyhodily. Poté začali stroje totorzo dívky dávat na to tělo toho muže a po několika hodinách tam z muže ležela dívka. Pak přišli doktoři a začali s oživováním. Když se jim podařilo rozchodit srdce, nastala nekolika měsíčný pauza.
"To čekali, až tvoje tkáň sroste s tkání Luny."
Já mlčela jen s otevřenou pusou koukala na pokračování.
Asi po roce pak podstoupila operaci mozku.
"V této fázi ti začali vymívat mozek. Elektronicky ti začali blokovat tvoje vzpomínky a začali vkládat vzpomínky Lilith. Lilith je skutečná dívka se skutečným životem a opravdu prožila to, co si myslíš."pokračoval v popisu videa.
"Ela a její dcera..." vzpoměla jsem si hned.
"Ano, to je ta Lilith, ale Ela není její matka, je to jen kamufláž."
"Ta svině, a to se tvářila jako kamarádka!"
"Klid." uklidňoval mě John, protože jsem zase měla ostří venku.
"Ale proč, proč já, proč ze mě udělali tohle!" a ukázal jsem na sebe.
"Tohle byla jediná možnost na kterou se zmohli, aby získali Lunu."
"Ale proč já?"
"To je další část skládačky. Ty jediný jsi tohle spojení mohl přežít díky vadě v tvé DNA. Ta vada spůsobuje, že tvoje tkáň nemá problémy s implantáty." pokračoval.
"Tak proč nepoužili jen ty protézy a implantáty, proč ze mě udělali tu dívku."
"To by bylo složitější, navíc DNA tý dívky bylo stejný."
"Jak stejný!" 
"DNA Luny, je částečně tvé DNA."
"Co?"
Ale na to nic neříkal a pustil další video a na ní je malá holčička ve zrychleným sestřihu a jako poslední záběr je tam dívka jako já.
"Tohle je tvoje dcera, když ji bylo šestnáct."
Já jen zírala.
"Moje dcera je živá?" podivila jsem se.
"Ano, živá a zdravá. Tvoje tělo je její kopie, klon. Nechtěli riskovat, aby původní vzorek byl nějak poškozený, tak jsme ji naklonovali."
"Jsme?" podivil jsem se.
"Ano. Promiň, to já byl u vzniku programu Luna." a sklonil hlavu.
Do mě vjel vztek a než se nadál, klečela jsem na něm, ostří jsem mu opírala o krk a bylo mi jedno, že jsem slyšela, jak se to zařízení nabíjí a chystá se mě paralyzovat.
"Prosím, vyslechni to celý!" škemral, ale já tlačila víc a víc. Ale on místo toho, aby dal příkaz k zastavení mě, jen mávnul rukou, aby mě nechali. Po chvilce jsem z něj slezla. Když po chvilce nabral sílu, pokračoval.
"Já zařídil, aby ji naklonovali, a rozjeli projekt Luna, na její ochranu. Příliš mnoho lidí by ji chtělo pro svůj výzkum na poli kyberimplantátů a protéz a to jsem nemohl dovolit, ne když se jedná o moji vnučku."
"Vnučku?"
"Ano, já jsem tvůj otec a promiň mi tu ironii, dvojnásobný otec." pokusil se o moje rozptýlení.
Jenže po týhle větě jsem se sesypal. Posadil jsem se, nohy vedle sebe a rozdýchával to.
Ale to už běželo video, byl tam chlapec s Johnem. Postupně se z chlapce stával muž, který měl svatbu, a pak maličkou dceru. Začal jsem poznávat Jasona a jeho ženu Suzan s Violet. Byl tam i několikrát John, ale pak se vytratil. Pak to skončilo. Podívala jsem se na Johna, stál tam u mě a brečel. Když jsem si začala dávat věci dohromady, začalo to všechno dávat smysl. Když mi pak nabídl  ruku, aby mi pomohl vstát, chytila jsem ho za ruku a objala ho.
"Tati!" zašeptala jsem a zavřela oči. Pořád jsem měl ty snímky před očima, který doplňovali moje vlastní, z "mojí" paměti.
"Promiň Jasone, že to dopadlo takhle. Ale neměl jsem tušení. Časem si vzpomeneš a bude to mít větší smysl. Víš, když jsem nastoupil do Kybertechu, bylo tvý dceři sedm a ty jsi mě vyhnal, neměl jsi rád kyberbudoucnost. Nechtěl jsem ti dál dělat potíže. Když pak za pár let přivedli desetiletou holčičku, nevěděl jsem, že je to moje neteř a ani že zabili tvoji ženu Suzan. Měl jsem to jako shodu náhod. Když jsem se pak doslýchal, jak moc jsi se zhroutil, zapsal jsem tě do programu Kybertechu. Chtěl jsem jen vymazat vzpomínky na dceru a ženu, aby jsi mohl začít žít nový život. Jenže jsi se ukázal jako výborný kandidát na kyberimplantáty a tak ti je začali nabízet. Bral si je protože jsi nevěděl, že jsi kdy proti nim bojoval. Když jsem se pak dostal po několika letech k výsledkům, něco mě zaujalo, shoda tvého DNA s naší holčičkou. Pak mi to docvaklo. Ta holčička byla Violet a program Luna byl na světě. Jenže i o Lunu byl zájem a tak jsem pobral co bylo a zmizel z povrchu zemského. Když jsem pak Luny vysílal ničit důkazy, dvě Luny zničili, ale tak, že z nich nic nezůstalo a oni ji nemohli kopírovat. Luny ale nestlihli ničit důkazy, tak jak bych chtěl a oni se dostali k mým výsledkům, kde zjistili, že Luna je kopie Violet a že Violet je tvoje dcera. A ani by to nebyl problém, do jistý doby......."
"Do doby, než jsem jednu z nich nedostala zcela neporušenou, teda kromě tý díry v mozku." doplnila jsem ho.
"Ano, proto jseš teď jaká jsi. Byla jsi jedinou možností, jak získat funkční Lunu." a pak pokýval hlavou a do místnosti vstoupila dívka, byla o něco starší než já a mě bylo jasný, že se jedná o Violet.
"Koukám dědo, že jsi našel druhou Lunu." řekla nadšeně a šla si mě prohlídnout. Ona neví, kdo jsem.
"A nejen to Violet. Našel jsem i svého syna, tvého otce." řekl jí a ta se zasekla. Pomalu se na něj podívala.
"Táta není mrtví?" podivila se a podle popotahování jsem poznala, že brečí.
"Táta už není táta, ale je živý." a podíval se na mě. Po něm se na mě podívala i Violet. Jak ta vyrostla oproti mé momentálně jediné vzpomínce, jak ji unáší.
Violet nechápala, když se John díval na mě.
"Ahoj Violet, já jsem tvůj táta." znělo mi z úst tak trochu proti srsti. Violet nechápala a tak jsme ji posadili a pustili ty samý videa, kromě toho, kde mě jako Jasona rozřezali a udělali ze mě Lunu.
Koukala na ty videa a brečela. Stál jsem vedle ní a prožíval to znova. Když v tom mě chytila za ruku a já se na ní podíval. Měla ty krásný, temně modrý oči, jen vlasy už měla kratší.
"Tati?" zeptala se a postavila. Pak jsme se opatrně objali, nechtěla jsem, aby se ušpinila od krve z korzetu a navíc to bylo trochu mezi náma byla dvojitá hradba z našich prsou. Objímali jsme se pak dlouze, jako by jsme si chtěli těch sedm let vynahradit, ale to nikdy nepůjde. Když jsme přestali, poodsoupila jsem a prohlížela jsem si ji.
"Jsi starší." 
"Tvoje tělo je klon se zablokovaným stárnutím. Budeš pořád šestnáctiletá dívka." usmála se na mě Violet. I tátu to rozesmálo.
"A co teď podnikneme tati." zeptala se hned Violet.
"Vím, že to bude krutý, ale Jason je mrtvý, teď jsem Lilith a někdo tohle šeredně odskáče." přitvrdila jsem tak moc, že jsem zase uvedla v pohotovost zařízení v místnosti a ochranku.
"Tati, teda Lilith. Prosím, nedělej to, nestojí to za to." prosila mě Violet s brekem a objímala mě.
"Violet, já musím. Podívej se na mě, pokud dokud budu vědět, kdo jsem, nemůžu mít někdy klid a ještě horší je, když vím, co mi udělali, co udělali mamince a hlavně co chtěli udělat tobě. Tohle prostě nemůžu nechat být."
"Jas....Lilith, víš, že ti dokážu pomoct." pomáhal Violet můj otec.
"Tati, pokud nemůžeš vrátit Suzan zpět a mě moje tělo, nikdy to nebude dobrý." dodala jsem odhodlaně.
"Ani jedno nedokážu, ale dokážu ti pomoc tím, že to vymažu." zkusil.
"Pak mě zabiješ." řekl jsem smutně.
"Tati, to nemůžeš, prosím. Co si počnu bez tebe! Nechci tě podruhý ztratit, už jednou jsem tě oplakala, nechci znova. Mě nevadí, že jsi dívka, že jsi mé mladší já, nevadí mi, že umíš zabít na stovky způsobů a přežiješ téměř cokoliv. Pořád tam někde uvnitř jsi ty, můj táta!!!!"
"Johne, je možný, aby si tohle nikdy nepamatovala? Prosím, tati, nechci aby do konce života trpěla tím, co se teď stalo. Chtěl bych, aby si mě pamatovala jako milujícího otce, ne jako vraždící monstrum. Prosím, o to jediný tě tu teď prosím."řekla jsem tiše, aniž bych se podívala Violet do očí. Rvalo mi to srdce a křičela bych, kdyby mi to pomohlo.
"Ale Li........"
"Tati, prosím." zarazil jsem ho. Violet se na něj podívala a vrtěla hlavou. John se na mě podíval a pak na Violet.
"Promiň Violet, Lilith má pravdu. Je to moje chyba, tohle se stalo jenom díky mě a já to napravím." řekl jí do očí a pokynul ochrance, aby ji odvedla.
"NÉÉÉÉ!TATIIIIIII!" křičela, když ji vedli pryč. Snažila se dostat z jejich spárů, ale neměla sílu.
Ani já to nenesla dobře a kopala jsem a mlátila do zdi, do který jsem nadělala několik děr.
Táta na mě šokovaně koukal.
"Nikdy jsem netušil, co to ostří dovede." řekl překvapeně.
Když se pak, do místnosti přestal linout Violetin řev, mohl jsem se začít soustředit.
"Tati, potřebuju několik vylepšení. Moje mody se nesmí dát ničím rušit, potom, nikdo se mi nesmí už dostat do mozku, ani Rex ani ty, chci být sama a v neposlední řadě, potřebuju nový korzet a k němu i zbraň." Poprosil jsem ho.
"To nebude problém, mám tu oblečení pro druhou Lunu."
"A tati. Ta druhá Luna se nikdy od mojí holčičky nehne, jasný."
"Jasný."
"Tak a teď pracovně, uvolni mi přístup do všech složek, co o těch hajzlech máš. Je ti jasný, že nemají právo žít." pokračovala jsem.
"Lilith, tohle je sebevražda!"
"Já vím, právě proto do toho jdu, ale nejdřív padnou ti, co za tohle můžou. Pak teprve s klidným vědomím umřu a ty to zařídíš. Nesmím se nikdy už nikomu dostat do ruky."
"Lilith, jak."
"C4 ve větším množství, vložíš mi ji do prsů a pokud selžu, odpálíš ji, SLIB MI TO!" zakřičel jsem na něj.
"Chceš po mě, abych tě zabil? Jsi můj syn! A ikdyž jsi teď ta největší bestie pod sluncem, plná nenávisti a vzteku, nikdy to neudělám!" křičel pro změnu on na mě.
"Uděláš to, kvůli Violet!"
Táta po chvilce změknul a tak jsme šli do jiný místnosti, kde mě na chvilku uspali, aby mohli provést potřebný úpravy.
Když jsem se probudil, měl jsem všechny svoje vzpomínky zpět, Rex odblokoval veškerý softwarový blokace v mé hlavě a já byl konečně Jason. Ale na chvilku, než jsem ho sám pohřbil. Už jsem Lilith a tak tomu bude.
Když mi pak uvolnil databázi, začal jsem jsi procházet seznam a začal jsem si dávat dohromady jednotlivý spojitosti. To mi trvalo několik dní, během kterých jsem měl pořád na očích fotku, jak jako Jason držím Violet, když jí bylo šest.
Když pak nadešel večer dne D předal mi táta zbraň, kterou jsem si připla na stehno.
"Děkuji ti tati." poděkovala jsem mu, když jsem se s ním loučila. Oba jsme brečeli, ale musím to udělat. Pak jsem ho objala a dala mu hlavu na rameno. Pohladil mě po vlasech, a když jsem ho pak zase pustila, dal mi pusu na rameno.
"Klidně bych měl i dceru." a usmál se na mě.
Brala jsem to jako vtip, aby se trochu rozptýlil. Pak jsem vyšla ven a za mnou se zavřeli dveře.
"Snad jsis nemyslela, že tě jen tak nechám." ozval se hlas za mnou.
"Rexy!" okřikla jsem ho.
"Překvapená?"
"Jdu sama, hlídej tátu a Violet, tohle jen a jen můj boj!" mluvila jsem už klidně.
"Jsi jediná ženská, která mi ukázala rozkrok a to se nezapomíná." řekl a pousmál se.
"Víš že jsi docela zvrhlý? Víš že jsem skoro čtyřicetiletý chlap?"
"Klidně si to mysli, ale já vidím jen sexy kočku, co se chystá na sebevraždu." snažil se o lichotky.
"Přesně, chystám se na sebevraždu a ty jsi tu navíc."
"Hele, snaž se jak chceš, ale mě se nezbavíš."
"Chceš se vsadit?" a než se nadál, moje ostří mu škrábala třísla.
"Sakra Rexy! Ty jsi fakt divnej." musela jsem zařvat, protože on mi akorát zíral na prsa.
"Když ty tak krásně voníš." vytlačil ze sebe tu největší hovadinu, co jsem kdy slyšela.
"Je ti jasný, že jen lehce pohnu a minimálně dva dny nechodíš."
"Je mi to jasný, kor když se mě dotýkáš rukama nad rozkrokem. Já se za tebou i poplazím." dorazil mě. Vzdala jsem to, schovala ostří a snažila se uklidnit.
"Dobře, ale budeš mě poslouchat, jasný."
A tak jsme vyrazili. Pěšky to bylo na půl dne a myslím, že už o mě všichni věděli.
"Ja se ti chodí v těch botech?" krátil si dlouhý chvíli pokusy o konverzaci.
"Normálně, ale jestli chceš, půjčím ti je." otočila jsem se na něj a usmála se. Musela jsem uznat, že mi ty jeho řeči pomáhali se trochu rozptýlit a nemyslet na to, co se chystám dělat.
Tady se schovej. Odskočím si tu na první cíl. 
Vše bylo jak jsem předpokládala, ale tentokrát jsem používala i mozek a ostražitou ochranku jsem vynechala a plížila se po schodech. Jedna z výhod mého upgradu byla ta, že jsem rušila signál všeho elektronickýho, kamer, telefonů, vysílaček takže jsem nepozorovaně mohla proniknout až do patra, kde na mě "čekal" můj první klient. Zaklepala jsem a přišla ochranka mi otevřít, ale už se mu to nepovedlo. Nabodnutého jsem ho tlačila na druhýho z ochranky a když jsem s nima zastavila o zeď, škubla jsem s ostřím k sobě, přes páteře. Pak jsem v klidu došla do kanceláře a jako uvítání jsem se musela vyhnout kulce.
"Ale ale, to je mi uvítání Juane." řekla jsem mu, když jsem se z ničeho nic objevila před ním. Ruku s bouchačkou jsem mu nabodla a zvedla a druhý ostří jsem si nechala na jeho krk.
"Máte štěstí, že jsem zmoudřela a tak budu vcelku rychlá. Tohle je za Jasona, Violet a mě!" zdůraznila jsem a pak ho pomalu pohladila po krku. Jsem to ale mrcha.  Chtěl něco říct, ale neměl čas.
Když se docukal, v klidu jsem odešla do podzemních garáží a vyšla na boční uličku. Když jsme pak s Rexem poodešli, ozvalo se několik výbuchů. Rex se lekl, ale já byla klidná.
"Nesmí zůstat důkazy, tak jsem obložila servery výbušninou co jsem cestou našla." řekla jsem s ledovým klidem. Myslím, že teď už musí vědět, že po nich jdu.
Teď vyrazíme na druhý sídlo a pak si to dojdu vyříkat přímo s velitelem a hlavně s Elou.
K druhýmu mrakodrapu jsme si museli vzít taxíka.
"Takže Jason už neexistuje?" zeptal se mě Rex nejistě, když jsme měli chvilku v taxíku.
"Ne, umřel před rokem." dodala jsem odhodlaně.
"Jo, ale proč chce umřít i Lilith?" zeptal se mě.
"Nemusí, ale není jiná možnost. To co chci udělat je jasná sebevražda a navíc, má takový život smysl? Vedět, že já nejsem já, to se nedá." a zamyslela jsem se.
"Je spousta možností. Třeba se s tím smířit a nechat to být, žít dál." A chytil mě za ruku.
Trošku mě tím zarazil.
"Rexi, jsi mladý a v jistým úhlu pohledu i pěkný mladík. Ale nemyslím si, že já jsem ta správná partie. Ne proto, že bych ti teoreticky mohl dělat tátu, teda teď spíš mámu, ale jde o to, že já nikdy nebudu do vztahu. Na to nejsem." Snažil jsem se ho uklidnit.
Naštěstí už taxi zastavil v další části města, kde jsme měli mít další zastávku. Vystoupili jsme o několik ulic jinde a zapadli do postraních uliček.
Na ulicích byl standartní večerní ruch. Museli jsme projít okolo několika bezdomovců až jsme se dostali na dosah k mrakodrapu Kybertechu. Tam na vrcholu je žena, Joselin, ředitelka a mrcha, která nechala zabít mojí ženu a ze mě udělat to co jsem.
"Rexi, opravdu to chceš?" zeptala jsem se ho naposledy.
"Jo." zněl odhodlaně.
"Budeš mě poslouchat na slovo, jasný? Tohle už bude jiný kalibr. Podle odposlechů je tam vcelku rušno kvůli Juanovi, už to ví a ví, že tam mám namířeno." Snažila jsem se ho odradit.
"Za tebou i do pekla."
Chytila jsem ho za ramena a dala mu pusu na tvář. Nevím proč, možná mě dojalo to jeho nadšení.
Vchod do garáží nebyl moc dobře hlídaný, uráží mě, že mě podceňují. Jejich arogance způsobila další smrt tří hlídačů, který jsem musela tiše nabodnout. Pomalu jsme se proplížili k výtahu. Podle shématu budovi vedou na horu tři výtahy a musí se dvakrát přestupovat. Očekávám, že v patrech bude rušno.
Když jsme nastoupili, rozhodla jsem se trochu pozměnit plány a tak jsme nouzovým výlezem vylezli do šachty a po žebříku se vydali o patro níž, než jezdil výtah. To jen pro případ, že by chtěli na nás počkat a nachytat nás v nedbalkách. Budova byla už bez civilistů a já napočítala pět lidí z ostrahy. tři seč dají obejít, ale dva hlídají dveře od výtahu.
"Rexi, slzák." řekla jsem potichu a nastavila ruku. Podal mi slzný granát a nasadil masku. Hodila jsem ho a okamžitě jsem vyvolala poplach v celým patru. Mám jen pět minut, než se dostaví posila. Stráže jsou zmatený a kvůli plynu špatně vidí. Prvního bodám do nohy a ruky, nezabíjím, druhého ale už musím, tasil zbraň a jen tak tak mě minul. Třetího musím probodnout a čtvrtý to schytává do břicha ostřím z nohy. Když v tom cítím hlaveň na zátylku
"Konečná ty mrcho." jenže když padne výstřel, stále žiju. Otočím se a vidím Rexe, jak ještě kouká přes zaměřovače.
"Taky s tím umím víš." machruje a já mu jen tiše poděkuju.
Lezeme do výtahu a mačkáme další cílovou stanici. Jenže výtah se v půlce zastavuje a potemní. Dalo se to čekat, že je vypnou a tak nezbývá nic jinýho, než se vydat po žebříku. Jenže dvacet pater je dálka a Rex ztrácí dech.
"Rexi, odtud půjdu sama, já nemám problém s tolika patry."
"Ne, já to zvládnu." a začal zase kmitat jako když ho nakopne.
Neříkala jsem nic a vylezli jsme na konečnou.
"Rexi, touhle šachtou je serverovna, chci aby jsi tam nahrál vir. Máš ho na pdáčku, nechala jsem ti ho poslat. Dost mi tím pomůžeš." rozdala jsem mu úkoly.
"Ale já chci s tebou." podivil se.
"Rexi, potřebuju spolehlivě sničit tyhle data a ty jsi na to lepší jak já. Slibuju, že se sejdeme dole v garážích." snažila jsem se ho podpořit, ikdyž jsem to neměla v plánu.
"Slib mi to!!!" zvýšil hlas.
Místo slibu jsem mu ale dala pusu a pak ještě jednu. Snad mu to bude do konce života stačit. Díval se na mě a nechápal, co se teď stalo. Usmála jsem se na něj a pokračovala v lezení. Nevím proč jsem to neudělala rovnou. Šachtou jsem přelezla do vedlejší výtahový šachty a pokračovala dál do horních pater aniž bych musela do patra. Tentokrát jsem vylezla do úplně horního a zalezla do ventilaček. Protáhla jsem se nad ochrankou u výtahu a vylezla až v kanceláři tý mrchy.
Jenže na mě čekalo nemilé překvapení.
"To je dost, že jdeš Jasone." promluvil na mě velitelův hlas. Pak mě obestoupili Aron, Hugh, Black a Sunny. Ten jediný ale přistoupil s respektem.
"Co to má znamenat? Kde je Joselin?" podivila jsem se.
"Tu jsme eskortovali pro její bezpečnost."
"Je Vám jasný, že jí najdu tak jako tak." zamachrovala jsem ikdyž jsem nebyla zrovna v dobrý situaci.
"Je ti jasný, že je nás pět a máme dost slušný vybavení. Nejsme tu jen pro parádu, jsme tu, aby jsme tě zastavili a nemáme povinnost tě dostat živou." mluvil dál klidně.
"No taky jsem neměla v plánu odejít živá, ale jelikož tu Joselin není, musím najít jiný řešení." a pomalu jsem vysunula ostří a začala zvažovat nový plán. Nemá smysl se schovávat za stěny, překližka kulky nezastaví.
"Klid Jasone, nebo Lilith? Co ti vlastně vyhovuje." začal velitel nepříjemně.
"To musíte vědět vy, když mě ta svině Joselin nechala rozřezat a změnit na vaší hračku." řekla jsem nahlas.
"Joselin neměla ani páru co provádíme. Byl to můj nápad z tebe udělat tuhle mrchu. To já jsem se dostal k datům o tobě, o programu Luna a když jsi ji tenkrát dostal, měl jsem v plánu ji oživit. Jen trochu jiným způsobem, až pak Ela přišla s tím, spojit její tělo s tvým a musel jsem uznat, že to byl dobrý nápad. Jenže tvůj mozek se musel bránit a to posraný EMP odpálilo dvě pojistky v mozku co tě držely v naší poslušnosti. Když jsme to pak spolu probírali, rozhodl jsem se tě zabít. Jenže ty prostě nechceš v klidu chcípnout a na několik dní jsi se ztratila. Víš, jednou jsi unikla, ale teď už to neposeru a pokud mi slíbíš, že nebudeš dělat drahoty, udělá to Aron rychle." řekl s klidem. Pak pokynul na Arona a já opět ucítil hlaveň na hlavě.
"No jo, Aron, on nic jinýho než rychlovky neumí, co?" rejpla jsem si a na Sunnyho tváři se objevil úšklebek. To bylo potřeba je lehce rozptýlit protože během několika vteřin už Aronova zbraň vrtala díru do Hugha. Byl šokovaný jak rychle jsem to dokázala. Když jsem pak mizela ve stropní ventilaci, stihla jsem Arona říznout přes zápěstí. Bude to pomalá smrt, než vykrvácí. Ale nebyl čas si to vychutnávat, kulky dělali další díry na větrání a já musela rychle zmizet do další místnosti. Tohle bylo o chlup a rychle jsem zvažovala další situaci. Nevěděli, jakým směrem jsem se vydala a tak jsem se mohla vzpamatovat a vymyslela další plán. Další místnost byla prázdná než do ní nahlídnul Sunny. Tenhle kluk byl od začátku trochu kamarád a i teď se smál mému vtipu. Naoplátku jsem ho praštila do spánku a bez váhání padl na zem. Už jen Black a velitel. Zalezla jsem opět do ventilace a počkala až půjdou podemnou. Potichu jsem vytáhla zbraň a namířila na Blackovo hlavu. Velitele jsem chtěla sama pro sebe. S výstřelem padá Blackovo tělo k zemi a já musím rychle provalit šachtu. Padám na zem a cestou řežu ostřím v ruce velitelovo ruku se zbraní. Když ležím u jeho nohou, bodám ho do třísel a slabin. Padá na kolena a já se uhybám. Otáčím ho na záda a zaujímám svoji typickou pozici v rozkleku. Dívám se mu do očí a ostří mám namířený skrz žebra na srdce.
"Jason Vám věřil veliteli a udělal by pro vás cokoliv! Ale zradil jste ho a zabil. Ale jeho smrtí jste dal život Lilith, která ho těď pomstí." řekla jsem klidným hlasem.
"Ty mrcho!" chrčel a z pusy mu výtékala krev.
"Jsem vaše mrcha, tohle byla vaše chyba." zatlačila jsem na ostří a probodla srdce.
Chvíli jsme na něm klečela, ale klid a očekávaná úleva nepřicházela. Stále musím dostat Joselin za vraždu a únos.
Skočila jsem do šachty a po půl hodince jsem byla v garážích. 
Jenže venku na mě čekalo další překvapení. Když jsem vylezla před garáže, v domění, že zmizím, proletěla kolem mě kulka, víc kulek. Schovala jsem se za auto, podle výstřelů se jedná o celou jednotku, přibližně dvacet až pětadvacet lidí s automaty. Občas byla slyšet i automatická pistole. Budu se muset vrátit do garáží a najít jiný východ. Jenže když jsem se otočila, vrata od garáží akorát doklapla na zem. Tohle začíná být zajímaví.
"Lilith, vím že jsi tam." zazní najednou hlas z megafonu. To je Ela.
"Tak jsem přijď a vřídíme to jako dvě holky!" zařvala jsem na ní.
"Lilith, vzdej se." zazněl jiný hlas, byl to Rex.
Podívala jsem se přes okraj auta a uviděla ho spoutanýho. Blbec jeden! Doufám, že alespoň nahrál ten vir. Jenže teď mi kazí plány! Mohla jsem se vzdát a pak se odpálit u Ely, jenže ne, když je tam on. Sakra, jak to teď vymyslet. Pod autem jsem si udělala přehled o stavu střelců. Tohle nemám šanci jakkoliv přežít natož jim způsobit nějakou škodu. Rozhodně se jim nevzdám. Kdo ví jaký mají se mnou plány a na další vymazání už nemám. Dloubnu se do podpaží, kde jsem byla domluvená s tátou, že dá spouštění odpočtu nálože, jenže nikde nic  nemám. Podívám se pořádně a nikde ani jizva.
"Tati!!!!" zařvu nahlas.
No nic, zkusím to podél zdi, ale hned jak vystrčím hlavu, proletí kulka. Sakra, jsou ostražitý. Ale výhoda je, že mě chtějí živou.
"Lilith, zbraně nad hlavu a vyjdi ven. Nemáš jinou možnost pokud nechceš odejít zabalená v plachtě!" mluvila opět Ela.
"Jsi zrádkyně a já ti věřila! Patříš k nim a to ti nikdy neodpustím a raději zemřu!" zařvala jsem a aktivovala obranný mod. Pak jsem vyběhla ven a rozeběhla se proti střelcům.
"Nikdy mě nedostaneš!" zařvala jsem a už jsem cítila kulky, jak se otírají o kůži. Ale plnila funkci a kulky odkláněla. Jenže pak přišla série několika výbuchů s omračujícím efektem. Šla jsem do kolen a opět jsem byla paralyzovaná, jako posledně. Klečela jsem tam a nemohla nic dělat. Jen sledovat, jak si mě kulky podávají a ničí. Pak střelba ustala a najednou bylo hrobový ticho. Slyšela jsem klapot podpatků ale nemohla jsem se otočit.
"Takhle to nemělo skončit Lilith." poznal jsem Elin hlas.
Vztek se ve mě hromadil ale nemohla jsem nic dělat. Pak jsem uslyšela natažení závěru. Tohle byl můj konec a ani jsem nedokončila, co jsem měla v plánu. Doufám, že si mojí smrt ta mrcha alespoň patřičně vychutná. Pak padl výstřel a potom tma.
Když mi pak začali znovu nabíhat systémy, ležela jsem na nosítkách a nademnou se pohybovali světla, někam mě vezli. Pak jsem zase usnula.
Další probuzení už bylo klidnější a jako první jsem spatřila Violet.
Posadila jsem se tedy na posteli
"Violet?" podivila jsem se.
Ta ke mně hned přišla a udělala něco nečekanýho, jednu mu flákla až to zaštípalo!
Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Co jsis myslela sakra! Máš štěstí, že děda není tak arogantní jak si myslíš! Sakra, jsi můj táta, a nechal by jsi my vymazat paměť!" rozčilovala se na mě.
"Promiň, ale jsem zmatená."
"To by jsi měla. Co jsis myslela, že na tebe budou všichni čekat? Víš jak jsi to zavařila? Máš štěstí, že náš kontakt u policie to zatím zametl pod stůl a ty žiješ!" pokračovala v rozčilování.
"Já se omlouvám." dodala jsem zmateně.
Pak Violet začala brečet a přišla ke mně aby mě objala. Taky jsem ji objala.
"Tak tohle bylo drsný." uslyšela jsem hlas, Rex.
"Tebe pustili?" podivila jsem se a hned se mi rozbušilo srdce.
"Jasný, mě si jen tak nenechají, já každýho ukecám." dělal si srandu, jako vždycky a pak jsme se objali.
"Jsem šťastná, že tě zase vidím." a dala jsem mu pusu.
"Ale ale tati." podivila se Violet.
"Špatně si to vykládáš." bránila jsem se hned.
"Ahoj Jas...Lilith." ozval se od dveří táta.
"Co to mělo znamenat sakra, jasně jsem tě poprosila o několik věcí a ty jsi to nedodržel!" začala jsem z ostra, jen co jsem ho uviděla.
"Klid. Si myslíš, že to jednoduchý? Je běžný že rodič pošle dítě na smrt co!" začal.
"Ale já už nejsem tvůj syn!" zvedla jsem hlas.
"Co na tátu křičíš!" ozval se najednou ženský hlas.
"Mami?" podivila jsem se a málem jsem šla do kolen.
Ta přišla a taky mi jednu vrazila, ale pak mě hned objala.
"Jasone, co jsis myslel? To že jsi jiný neznamená, že nejsi náš. Mě ani tátu nezajímá, že jsi holka, navíc kopie naší neteře. Základ je, že jsi mezi náma!" a utřela si slzu.
Pak lae přišel největší šok, ve dveřích pokoje se objevila Ela. Okamžitě jsem měla ostří venku.
"STŮJ!" zakřičel táta na celý pokoj až jsem se na něj podíval.
"Ela je naše, to ona je náš kontakt na policii, to ona tě kryla a pomohla ti přežít!"
"To ona způsobila, že jsem tohle!" a ukázal jsem na sebe.
"Za to se moc omlouvám Lilith, ale nebyla jiná možnost. Pokud bych se rychle nerozhodla, hrozila ti jistá smrt a to jsem nemohla dovolit! A nemohla jsem se prozradit, pak by jsme byly mrtví oba." bránila se.
"Jasně. A jakým právem!" 
"Právem tvojí švagrový! Já jsem totiž Suzanino sestra." ohradila se trochu hlasitěji.
Pak mi to došlo. Suzan občas o sestře mluvila, ale nikdy jsem ji nepoznala, protože se kdysi pohádali a Suzan ji od sebe odstřihla.
To už bylo na mě moc a tak jsem se posadila zpět na postel.
Violet se posadila vedle mě.
"Tati, nebreč prosím." snažila se mě uklidnit, když jsem se pod tíhou informací zhroutila.
Chvíli bylo ticho a nikdo raději nic neříkal.
"Takže tohle všechno bylo předem domluvený?" promluvila jsem do ticha.
"Nebylo, je to improvizace, ale dopadlo to dobře. Pro úřady jsi mrtvá, pro město jsi mrtvá a pro Joselin jsi mrtvá, což ti dost otevírá možnosti, jestli chceš." řekla už klidně Ela.
Violet se na mě podívala.
"Musím pomstít tvojí matku." řekla jsem neoblomně.
"Já vím Lilith, ale tentokrát v tom nebudeš sama, jasný!" dala si podmínku Violet.
"Jasný."
"A jestli ti to nevadí, ráda bych měla mladší sestru Lilith." řekla s šibalským úsměvem.
"Zapomeň, pro tebe jsem pořád táta!" odpověděla jsem.
"To mi nevadí, hlavně že jsme spolu!" a znova jsme se objali.
"Ještě jeden dotaz. Můžu pořád nosit korzet a tanga?" zeptala jsem se.
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval výbuch smíchu když Rex vytáhl z tašky můj korzet, tanga a podvazkový pás.
Když se situace uklidnila, začala jsem opět se svojí rodinou pátrat po Joselin. Uklidili jí velmi dobře a nikde neexistovala žádná informace o její existenci. Ale to mě neodradilo.
Přidala jsem se do tátovo odboje v boji proti penězům, ne proti kybernetice. Violet konečně měla skoro kompletní rodinu, táta měl dceru a Rex? Ten měl konečně holku, se kterou mohl machrovat. Jo jo, ikdyž jsem se tomu pár měsíců bránila, veděla jsem, že Rex je ten správný, přitroublý, kluk, kterého jsem měla ráda, ba dokonce po čase i milovala. 
Život šel pomalu dál a nám se dařilo kazit některým korporacím plány, dokud se jednoho dne neobjevila informace o Joselin!



Chyby časem opravím:-)